Být či nebýt (s) upírem

Kapitola šedesátá pátá

Seděla jsem ve svém pokoji a odpočívala. Poté, co vládci odešli spolu s dvojčaty a Felixem i Demetrim, jsem neměla nikoho, s kým bych trávila čas. Pozici v gardě jsem také stále neměla přiřazenou, takže na mne žádné povinnosti nespadaly. Mohla jsem tedy nerušeně relaxovat a užívat si ticha, občas narušeného chůzí za mými dveřmi.

Nyní opět někdo kráčel po chodbě. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale kroky se zastavily u vchodu ke mně do pokoje a dotyčná osoba zaklepala na dveře. Překvapeně jsem se posadila a nakrčila obočí. Lehce jsem znervózněla. V mysli se mi samovolně vybavila vzpomínka na Heidi, jak se mě pokusila kousnout. Vyděšeně jsem se chytla za krk a zhluboka se nadechla, úplně jako bych zapomněla, že jsem upír. Vybavil se mi také výjev, kdy jsem seděla na zemi v jakési učebně, pravděpodobně brečela a kolem postávalo několik studentů.

Upír za dveřmi znovu zaklepal, tentokrát naléhavěji.

„Dále...?" pozvala jsem osobu nejistě do pokoje.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Renata. Tentokrát měla ke košili oblečené rifle, vše samozřejmě černé. Bylo to snad poprvé, co jsem na upírce Volturiů viděla kalhoty, pravděpodobně i u téhle rodiny existuje jakýsi kodex v oblékání. I mě už Jane s Demetrim nenápadně naznačovali, ať rifle zahrabu někde hluboko.

„Co tady děláš?" zeptala jsem nechápavě.

„Vyplňuji příkaz Ara," odvětila prostě. „Normálně bych sem prostě poslala nějaké upíry a sama si válela šunky někde v klídku a jen tě sem šla občas zkontrolovat. Jenomže Aro na tobě přehnaně lpí, jsi jiná. Slyšela jsem řeči. Chci vědět, co je pravda. Máme dvě možnosti: buď tady budeme sedět ponořené ve vlastních myšlenkách, nebo si prostě popovídáme, jak to umí jen holky. Jaký je tvůj názor?"

„Asi to kecání," pokrčila jsem rameny. „Ale nemohly bychom jít ven?"

„Ven?" vykulila oči.

„Ano. Za pár hodin zapadne slunce... Prosím, někam do lesa."

„Neměla bych... ale tak dobře. Proč ne," rezignovala a vstala. „Obleč si ale něco pořádného. Nějaký kabát nebo tak něco, ať nemáš tolik odhalené ruce."

Rychle jsem na své černé šaty hodila svetr. Renata se kriticky podívala na má odhalená lýtka. Otráveně jsem zafuněla a našla ve skříni ještě tmavé legíny, které si na sebe rychle natáhla. Šly jsme chodbami a nikdo nám nevěnoval pozornost. Vyšly jsme až dveřmi, od kterých to bylo k lesu jen kousek.

„Přemýšlím, co je na tobě tak úžasné..." promluvila najednou Renata s pohledem upřeným před sebe.

„Kromě toho, že vidím minulost, tak nic," odvětila jsem a koukla se na ni.

„Takže je to pravda," nakrčila obočí.

Vstoupily jsme do lesa. Zem byla pokrytá větvemi a spadaným listím. Škoda, že v téhle části Itálie se sněhu asi jen tak nedočkám, hned by toto okolí vypadalo kouzelněji. Stromy nad námi tvořily jakousi pomyslnou bránu, vlasy mi čechral studený vítr a mé oči se krmily tou krásou kolem.

„A ty máš nějaký dar?"

„Většina volterrských upírů má dar," poučila mě. „Buď nějaký jedinečný, nebo jsou jen velice silní, jako například Felix."

„A co umíš?"

„Jsem obranný štít," odvětila. Následně se větve, které jí stály v cestě, odklonily. Nepochybovala jsem o tom, že to bylo její vinou. „Odrážím fyzické útoky."

Překvapeně jsem otevřela ústa dokořán. Renata se na mě celou cestu ani nepodívala, pořád měla na tváři apatický výraz a odvracela překážky. Dokud jsme se tedy neocitly na vyšlapané cestě, kde už jí nic nestálo v cestě.

„To je super!" vypískla jsem. „Už chápu, proč tě tak chtěli."

Renata se trpce zasmála. „Já byla úplatek."

„Rozveď to, prosím."

„Můj stvořitel není žádný aristokrat rodiny Volturiů, ale bezdomovec."

„Cože?"

„Byla jsem ve vězení jakožto odpůrkyně nového režimu v Německu. Měla jsem být popravena na Boží hod vánoční roku devatenáct set třicet tři, ale do vězení se dostal hladový upír, jmenoval se Otto, myslím. Zabil hlídače a chtěl se dokrmit na mě, ale už byl sytý, takže mě nechtěně přeměnil."

„Není trestné nechat novorozeného jen tak?"

„Samozřejmě že je, ale jen tehdy, pokud tě chytí. Vždycky chtěl mít svůj klan stvořený ze svých dětí, ale místo toho z lidí pokaždé vycucal každičkou kapičku krve, takže se nemohli přeměnit. Já byla první a jediná, která se mu povedla," pokrčila rameny a sedla si na pařez.

„Ale jak ses teda dostala tady?" rozhodila jsem rukama a sedla si na zem.

Unaveně si povzdychla. „Nějakou dobu mne nechal žít u sebe, ale nikde jsme se dlouho nezdrželi, protože po něm šli Volturiovi. Když se začal projevovat můj dar, odešli jsme do Itálie. Neřekl mi proč. Vyjednal si u Volturiů audienci. Řekl Arovi, že mu mně daruje, pokud zruší veškerá obvinění. Samozřejmě, že Aro chtěl nějaký důkaz, nekupoval by zajíce v pytli, tak jsem mu ukázala, co umím. Byl mnou doslova unesen. Otočil se na Ottu a řekl mu: ,Přijímám tvůj dar a tento čin tě zprošťuje všech tvým přestupků vůči zákonu.'A poté mu Demetri utrhl hlavu. To byl ten čin, který jej očistil. Nic není spravedlivější než smrt, protože ta dostihne každého, dřív nebo později."

„Ale jak to, že se tomu upírovi nepodařilo stvořit další děti?"

„Měl strašně nízké sebeovládání. Já byla omyl, ale šťastný omyl, i když nedokonalý."

„Podle mě jsi dokonalá dost," ušklíbla jsem se.

Renata se nad mou poznámkou upřímně zasmála. „Nepamatovala jsem si své jméno. Vše ostatní ano, kromě jména. Otto říkával, že osoby beze jména to mají nejlehčí, takže mi žádné nedal. Renatu mi přiřkl až Aro. Je to z latiny a vyjadřuje znovuzrození."

Mluvila dál, ale já ji nebyla schopna poslouchat. Můj mozek zaplavila hořká vůně krve. Nebyla lidská, to jsem poznala, přesto mě lákala stejně intenzivně. Nohy mne nesly ke zdroji. Hbitě jsem se vyhýbala větvím, které se mi pletly do cesty. Náhle jsem spatřila srnce, který měl nohu zaklíněnou mezi kameny a marnými pokusy dostat jí ven, si končetinu zlomil a podřel, takže krvácel. Upírské instinkty mne pohltily ještě více (pokud to vůbec bylo možné) a já zvířeti skočila po krku.

Nedbala jsem na srst, která mě nepříjemně lechtala a dostávala se i do úst. Cítila jsem jen tu krev. A to bylo hlavní. Měla jsem dojem, že jsem jako doktor Jekyll a pan Hyde. Normální holka s démony uvnitř. Vlastně já sama jsem démon. Utvrzoval mě v tom pocit, který mě pohlcoval, když mi hrdlem proudila něčí krev. Nezáleželo na tom, jakému tvorovi patřila. Bylo to slastné.

Ale všechno musí jednou skončit a tak skončil i přísun krve. Jen co jsem polkla poslední doušek, začala jsem okamžitě kolem sebe plivat, abych dostala ty nechutné zvířecí chlupy z mých úst.

„No ty jsi mi tedy dílo," pronesla Renata nezaujatě.

Odplivla jsem si. „Jak dlouho tady sakra stojíš?" zeptala jsem se a znovu plivla.

„Skoro celou dobu," pokrčila rameny. „Jak vidíš, tak všechno má své oběti."

„Pomůžeš mi je alespoň zakopat?" zeptala jsem se otráveně.

„Ne," odvětila okamžitě. „Tohle je tvůj boj." Renata se odrazila od země a sedla si na jednu z větví stromu přímo nad mou hlavou.

Vyčítavě jsem se na ni podívala, ale když mi došlo, že se doopravdy nechystá mi pomoci, pustila jsem se do práce sama.