Být či nebýt (s) upírem

Kapitola třicátá druhá

První, co jsem uviděla po překročení domovního prahu, byla dvojice líbající se na pohovce gauče. Kuba s Luckou se asi původně dívali na televizi, ale při reklamě se začali věnovat sobě. Nepozorovaně jsem vyšla schody, až když jsem zavírala dveře pokoje, jsem zaslechla dívčí hlas. „Ahoj, Báro!"

Bez odpovědi jsem dosedla na postel. Schody sem tam vrzly, když na ně někdo položil nohu. Zaklepání a vzápětí otevření dveří mě nemohlo vyvést ze zamyšlení. Smutek se mi dral do očí, ale já mu nedovolila překročit hranici. Zatím ne.

„Měla by sis umýt vlasy," pokusil se mě rozptýlit Kuba.

„Možná," kývla jsem.

„Kuba říkal, že jsi byla u psychologa. Jaké to bylo?"

„Co ti mám povídat, Lucko?" zeptala jsem se a odešla z postele. „Tvářil se, že ví vše na světě, jaký je můj velký kamarád, ale v konečném výsledku si myslí to co všichni." Sundala jsem si brýle a položila je na stůl. Promnula jsem si oči, ve snaze alespoň ještě na chvíli nechat slanou vodu skrytou, ale neposlouchá mě. „Podle mnohých jsem jen... blázen..."

„Ale nejsi."

„Samozřejmě, že jsi blázen. Kdo by věřil tobě?" Prudce jsem se otočilo a rukou si překryla ústa. „Je ještě lepší, když trpíš takhle. Psychická bolest je větší než fyzická, co?" ušklíbla se. Natočené hnědé vlasy ji lehce spadly do čela, když mírně sklonila hlavu a ukázala své bělostné zuby.

„Máš, co jsi chtěla, Heidi," zašeptala jsem. „Jsem od Demetriho pryč. Bojím se. Jsem sama." Pár kapek slz se dotklo mých rtů.

„Páni!" vykřikla s širokým úsměvem a začala se ke mně přibližovat, na což jsem odpovídala couváním. „Človíšek še mě bojí?" ušklíbla se ještě víc a já narazila do stěny, po které jsem sjela na kolena. „Proti darům možná imunní jsi..." dřepla si ke mně.

„Ne-nech mě." Vzlykala jsem. Mé tělo se otřásalo. Ruce jsem si tiskla ke krku v marné snaze se ochránit.

„...ale proti bolesti a kousnutí už tak silná nejsi."

„Báro, co se sak- Rozluč se."

„Heidi nech mě!" vykvikla jsem.

„Nekřič. Nejsi v tomhle domě sama!"

„Caie," zasípala jsem. „Pomoz mi, prosím."

„Proč jako?" stáhl rty do zlého úsměvu a založil ruce na prsou. „Jsi bezcenná. Jedna z milionů. Proč bych tě měl zachránit a další zabít?"

„To by bylo nefér," dodala s potutelným úsměvem Heidi.

„Každému co si zaslouží," kývl Caius.

Brečela jsem. Prosila. Ale přesto se blížila k mému krku a Caius tomu jen s potutelným úsměvem přihlížel. Ale mám, co jsem chtěla, viděla jsem...

„Báro!" na koleni jsem ucítila horkou ruku a hleděla do zelených očí lesknoucích se přicházejícími slzami. „Báro..."

„Heidi-"

„Ne, tady Lucka," lehce zesílila stisk na koleni.

„Kde je?" vstala jsem a rozhlížela se po pokoji.

„Celou dobu jsme tady jen my dva," ujistil mě Kuba a v jeho hlase byl velký strach.

„Ne! Já vím, že tady byla. Vyhrožovala mi a posmívala se. Heidi!"

„Mluvila na tebe Lucka. Ptala se, proč jsi podle nás blázen a poté se tě snažila uklidnit."

„Ne!" zamítla jsem. „Ta-tady byla Heidi. A, á tady Caius a-" zarazila jsem se. Na místech, kde jsem ukázala, stáli jen Lucka s Kubou. „Viděla sem je," špitla jsem a po líčku mi sjela zklamaná a opuštěná slza, „viděla jsem je," zopakovala jsem a jako mrtvola usedla na postel. „Nejsem blázen."

„Jsi jenom unavená," pokusil se mě utěšit brácha.

„Kéž bych tomu věřila," ušklíbla jsem se. Rychle jsem vytáhla zpod polštáře kraťasy a tílko a dřív, než by stihli cokoliv říct, jsem zmizela v koupelně.

Napustila jsem si vanu a do vody přidala vůni levandulí. S pokrčenýma nohama jsem si do ní lehla a zády se opřela o její kraj. Zhluboka jsem dýchala, přičemž jsem se snažila přijít na způsob, který by vysvětloval předchozí událost. Nic. Nic mě nenapadalo. Prostě jsem tam Heidi i Caiuse viděla. Bezmocně jsem se nadechla, načež jsem ponořila celou hlavu pod vodu.

---------------------------------------

Ano vím, středa už byla... Ona se tak trochu ozvala moje lenivost. Raději už nebudu zmiňovat nějaké datum, kdy vyjde pokračování, protože jsem poté naštvaná sama na sebe. 😅
Jsem jediná, které datum 1. září přijde zvláštní... takové frustrující? Není to tak, že bych se tolik netěšila do školy - beru jí jako nutné zlo -, spíš mě děsí to ranní vstávání. 😭
No nic, užívejme svobody dokud můžeme! 😂
Webi 😘