Být či nebýt (s) upírem

Kapitola čtyřicátá první

Místnost, jejíž stěny byly z kamene, byla vyzdobena květinami a osvětlena pouze loučemi a rudými lampiony nad našimi hlavami. Vypadalo to tady tak jinak. Vesele. Necítila jsem z tohoto místa ponurost a smrt, ale uvolněnost a bezstarostnost. Všichni kolem se bavili a smáli.

Měla jsem tmavě modré šaty, s bohatou suknicí, možná až příliš stažené okolo břicha. Na ruce mi visel vějíř ladící s barvou šatů protkaný stříbrem. Překvapivě jsem se skvěle držela na lodičkách, přestože jsem na nich ještě nikdy nechodila, pokud si pamatuju. Cítila jsem napnuté vlasy, což jistě způsoboval složitý drdol, ve kterém byla zapletena i modrá stuha.

Pozorovala jsem všechny ty osoby okolo a nikoho nepoznávala. Ony nenápadně pozorovaly mne.

Trhla jsem sebou, když mě něco zastudilo kolem krku. „Závidí mi tě," zašeptal mi do ucha a po mé tváři se rozlil šťastný úsměv. „Nechtěl jsem tě polekat, ale řekl jsem si, že by tě šperk mohl potěšit. Ten přece potěší každou ženu, ne?"

Pohlédla jsem dolů a lehce přejela prsty po stříbrné holubici s modrým kamínkem jako oko. Překvapeně jsem pohlédla do tváře muže, kterému se na obličeji zračil nevinný úsměv a lehká nejistota v jeho očích. Po tom všem... dokážu jej znejistit jen já.

„Demetri, je překrásný," vydechla jsem.

V rozšířeném úsměvu odhalil ostré zuby, a když pozvedl ruku, látka na jeho obleku zašustila a volánky u rukávu se zavlnily. „Tanec snad neodmítneš..."

„To bych si nikdy nedovolila," usmála jsem se a vložila svou ruku do té jeho.

Vedl mě do davu tanečníků, kteří nám – především hlavně díky němu – uhýbali z cesty. Zakotvili jsme někde ve středu místnosti a postavili se do postavení, abychom spolu s ostatními mohli tančit valčík.

Pravděpodobně to byla zásluha Demetriho vedení, že jsem tančila tak obstojně. V tanečních, které jsem navštěvovala celé dva roky, jsem se moc nesoustředila a nikdy mi to vlastně ani nešlo. Možná to bylo partnerem.

Prohlížela jsem si veškeré detaily na jeho tváři jako bych jej viděla poprvé. Dokonale bílá pleť se stále podobala mramoru a k jakési mé vnitřní úlevě nepřibyla jediná prasklinka.

„Koukáš se, jako bys zde byla poprvé," uchechtl se.

„Vlastně tady poprvé jsem. Poprvé mi to tady připadá veselé."

Přes Demetriho rameno jsem spatřila Jane a Aleca, drželi se spolu za ruce jako Jeníček a Mařenka, ale jejich pohledy byly úplně jiné. S tvrdým a povýšeným výrazem pozorovali vše okolo. Janeiny vínově rudé šaty vystupovaly z její bílé pokožky a nádherně ladily s vínově červenou košilí Aleca, který to měl jako oživení černého obleku. Jakmile mě spatřili letmo se na mě usmáli a následně zapředli rozhovor s rudookým párem, na který zrovna narazili.

„Ale tohle není místo pro živé."

Vylekaně jsem stočila pohled zpět na svého tanečního partnera. Už přede mnou nestál Demetri, ani tu poslední větu nepronesl on. Pár blonďatých pramínků mu spadalo do tváře, ale ani to mu nezabránilo udržet si přísnost ve svých očích.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se vystrašeněji více, než jsem chtěla.

Caius se ušklíbl. Natáhl ruku, ve které držel i tu mou, což mě přinutilo od něj poodstoupit, a potom jí rychle vrátil k tělu, takže jsem narazila do jeho hrudi. Naklonil se k mému uchu téměř se jej dotýkajíc. „Probuď se," zašeptal. „Tak se už sakra probuď."