Být či nebýt (s) upírem

Kapitola čtyřicátá

„Tohle je výhled z hradeb a tohle... Jo tohle!" začal se smát nad fotografií Lucky rozplácnuté na schodech. „Schody na Karlštejně jsou sakra vysoké, snad po kolena. Všichni jsme byli utahaní a Lucka nohu zvedla málo, zavadila a spadla," opět se začal smát. „Na její obranu nebyla jediná."

Dohodli se, že se v návštěvách budou střídat, abych netrpěla nějakým stereotypem nebo tak něco. Dneska za mnou tedy přišel Tomáš a jeho věrný ocásek Bruno. Ne, tohle ani omylem nemělo vyznít špatně, spíš, že jeden bez druhého jsou jako Tom bez Jerryho. Kdyby spolu chodili i do školy... Panenko skákavá, to už by na sobě byli regulérně závislí.

„Nevěděl jsem, že jsi až tak škodolibý, Tome," ušklíbl se jeho přítel.

„Však jste ji potom měli vidět, jak nadávala," zazubil se černovlásek a posunul na další fotku.

„Ukaž," převzala jsem si od něj mobil a fotku přiblížila. Na Karlštejně byly dvě třídy a tohle byl skupinový snímek pořízený na hradbách s výhledem na malou dědinku v nížině. Chtěla jsem vědět, kdo všechno tam byl a vlastně se i trochu pokochat přírodou.

Neunikly mi překvapené, ale zároveň spokojené pohledy obou chlapců, když jsem projevila zájem o zážitky z výletu na hrad. Měla jsem k tomu i postranní důvod, než jen poslouchat o kráse a zajímavostech hradu, chtěla jsem to porovnat s Palazo dei Priori. Ani v nejmenším to nešlo.

Nejenže ona italská památka je obydlená, ale vybavení je původní. Kdežto na Karlštejně už to jsou jen skvěle udělané repliky. Ke všemu tento hrad byl vybudován spíše jako obranný.

„Děláš si srandu?" zasmála jsem se. „Nina si vážně vzala boty na klínu?"

„Však potom taky chodila i boso," zašklebil se škodolibě.

„Moment! On tam byl i Sebastian?" vykulila jsem oči při obličeji mladíka s dredy, který se s přimhouřenýma očima zubil.

„Jo, je z té druhé třídy. Ty ho znáš?" pozdvihl Tomáš obočí.

„Přece mi nechtěně jednou způsobil ten záchvat, na chodbě," připomněla jsem.

Tomáš chápavě přikývl a poté si vzal mobil zpátky.

„A jak se vlastně jinak máš ty?" zeptal se Bruno a přisedl si ke mně na postel. „Mluvíme pořád jen my..."

„Na tuhle otázku se mě ptá každý, ale já stále neumím vymyslet dokonalou lež," pousmála jsem se. „Ani nevím, jak se mám. Jako bych to necítila. Vnímám jen smutek. Včera jsem měla další přelud. Aro – muž s černými vlasy, černým oblečením i černým srdcem."

„Co bylo v tom... přeludu?" polkl Bruno.

„Snad mě chtěl zabít. Tam se ke mně choval hezky, ale co se můžu divit. On je ten nejnevypočítavější chlap pod sluncem."

„Tam? Báro. Žádné tam nebylo. Nikdy jsi nebyla ve Volteře," zvýšil Tomáš hlas.

„Jak to jen můžeš říct?" špitla jsem. „Vím, že jsem tam byla," instinktivně jsem si přejela po jizvičce na čele.

„Báro! To co-"

„Tome, dost!" utnul jej tak ostrým hlasem Bruno, že mi to málem připomnělo i vrčení. „Nedělej to ještě horší."

„Já to nedělám horší, jen se už nemůžu dívat na to, jak moje nejlepší kamarádka a holka, co mě vždy podržela, ztrácí rozum!" V jeho hlase byl vztek, ale v očích slzy.

„Poslouchej mě," přikázal Bruno a chytil jej za paže. „Ona to má ještě těžší než my. Nedokáže rozeznat pravdu od lži. Nemůžeme po ni křičet, možná ji nemůžeme ani chápat, ale musíme ji vyslechnout a říct, že vše bude v pořádku."

„Omlouvám se," šeptl Tomáš a zabořil se do jeho ramene. „Já jen že..."

„Pšš," zasyčel jeho přítel s úsměvem a zvedl mu prstem bradu. „Ticho, ano?"

Černovlasý přikývl a osvojil si jeho rty. Bruno jej uchopil za tváře a on mu rukama objal pas.

Úsměv, co se usadil na mých rtech, okolí již dlouho nevidělo. Abych jim dala jistého soukromí, sundala jsem si brýle a začala si je lemem bílé košile čistit.

Po pár vteřinách si uvědomili, že tady nejsou sami a obrátili pohled na mou maličkost leštící si sklíčka brýlí a u toho provokativně hvízdající.

„Ehm, no... nenudíš se tady?" snažil se opět se mnou přátelsky mluvit Tomáš, ale přesto stále ze svého objetí Bruna nepouštěl.

„Co je to za otázku?" nasadila jsem si brýle. „Nudím se tu jak čert."

„Mohl bych ti přinést knihy-"

„Ne Bruno, žádné knihy. Už se o to pokusila babička a nevěděla jsem ani, o čem byli Broučci, když jsem je po dvou týdnech přelouskala."

„Elektroniku mít nemůžeš..."

„Nešlo by se nějak přimluvit?"

„Zkusíme se zeptat tvého táty," slíbil Tomáš.

„Nerada ruším," vkročila do pokoje blonďatá sestra a uculila se, když zahlédla ty dva ve stále těsném objetí, „ale slečna má další návštěvu a ta si přeje trochu soukromí..."

„Samozřejmě, hned půjdeme," ubezpečil ji Bruno. Sestra se souhlasným kývnutím zmizela za zavřenými dveřmi.

„Tak se drž, holka," vyvlíkl se z objetí Tom, aby mohl vklouznout tentokrát do mého slabšího objetí.

„Měj se, a slibuju, že se zeptáme," ujistil mě Bruno a po krátkém objetí oba zmizeli.

„Ahoj, kluci!" křikla jsem ještě.

Za dveřmi jsem slyšela hlas doktora. „-co můžeme. Mysl je tak silná, jako vůle člověka. Ona celé tělo řídí a činí věci, co uzná za vhodné. Její mysl právě takto cítí, že když Báře bude podsouvat ty vidiny a sny, uvolní to jistou dávku endorfinu. Je to uspokojení, které však bolí a není dvakrát příjemné, přesto to její tělo nejspíš uklidňuje."

„Děkuji," odpověděl matčin hlas. „Mohla bych tedy za ní?"

„Jistě."

„Ahoj, Barunko..."