Být či nebýt (s) upírem

Kapitola šestá

Vzbudila jsem se samozřejmě zase v Italském městě, kde sídlí Volturiovi. Do očí mě pálily nejen sluneční paprsky, ale také čočky. Musím se jich zbavit co nejdřív, jenže bez toho jsem úplně slepá... Jedna dioptrie na dálku prý nic moc není, ale je nepříjemné, když nevidím jak se ostatní tváří, když jsou ode mě dál než pět metrů.

Otevřely se dveře a vešel Felix. „Dobré ráno... Nechceš na prohlídku hradu?"

„Dobré... Pokud nebude konečná zastávka Smrt, tak klidně," mrkla jsem a on se zasmál.

Procházeli jsme asi stou chodbou. Už vím, proč se odsud dostanou jen upíři, jelikož takovou paměť nemá žádný člověk. Ukazoval různé uličky, dveře a ke každé něco pověděl. Neušlo mi, že se po mě podezřívavě dívá. Mělo mě napadnout, že ta prohlídka nebude zdarma.

„Mohls mě o odpovědi požádat v pokoji a ne se semnou kvůli tomu tahat," ušklíbla jsem se.

„Co?" zvedl obočí.

„Taky jsi zvědavý, kolik toho o tobě vím. O tobě nejmíň. Jsi tři sta let starý, silný a... to je vlastně vše," pokrčila jsem rameny.

Vítězně se usmál. „To bude možná i tím, že si ze života nic nepamatuju."

„Nic?!" vykulila jsem oči.

„Útržky, a ne moc pěkné útržky. Podle nich se ani po minulosti pídit nechci. Pouze se mi vybaví obraz malého chlapce, což budu asi já, kterého mlátí jeho otec. Potom když je mi asi osmnáct a schovávám se v lese."

„Moc šťastné to asi nebylo..."

„Asi polovina osmnáctého století, co bys chtěla..." ušklíbl se.

Zasmála jsem se, což doprovodilo i zakručení v mém břiše. „Ups. Mám tak trochu hlad."

„Zavedu tě do jídelny."

„To tu máte i NORMÁLNÍ lidskou jídelnu?"

„Máme lidské pracovníky," mykl rameny.

----------------------------------------

Jane mi přinesla nějaké svoje šaty, se slovy, že si je mohu nechat, jelikož ona je nenosí. Opatřila mi i jedny sandálky, černé, takže ladily s šaty. Taky mi sehnala spodní prádlo a spolu s přísaháním zaručila, že je čisté a nové. Z toho mého nedůvěřivého pohledu měli kluci záchvat smíchu. Chvíli jsem i uvažovala, jak to Jane jako jediná holka může s nimi vydržet, ale vzpomněla jsem si jakou autoritu má díky svému daru.

„Co normálně děláte?" zvedla jsem obočí.

Všichni čtyři se po sobě pobaveně podívali. „Zabíjíme," odpověděli jednohlasně.

„Něco, čeho by se mohla zúčastnit obyčejná, lidská dívka jako já?"

„Můžeš být oběť," ušklíbl se Felix a já sebou trhla.

„To už jsem jednou málem byla. Moc se mi to nelíbilo," cítila jsem jak mi srdce splašeně buší.

Demetri se zamračil. „Co jsem ti říkal o-"

„Srdce ovládat nemůžu! Tak ať mě neděsí!" vykřikla jsem a ukázala na nejvyššího upíra.

„Tak Felix tě děsí, jo?" ušklíbl se Alec a ke mně se začala táhnout černá pára.

Dech mi uvízl v hrdle. Pomalu se to blížilo ke mně. Vím, co to se mnou udělá. Nejhorší bylo, že nikdo nic nedělal. Teda Demetri s Jane se hádali rychlou upíří mluvou, takže jsem nic neslyšela. Alec se usmíval a pára se mne skoro dotkla. Jenže když byla centimetr od kůže, nemohla blíž. Obletěla kolem mě, aniž by se mne dotkla. Zvedla jsem ruku, ať se jí mohu dotknout, ale černota jí obešla. Jako by kolem mě byl štít.

„Podělaná imunita," zavrčel a vrátil svůj dar zpět do dlaní.

Praha- byt Linhartových

„No to ta holka nemyslí vážně!" křikl pan Linhart. „Má přece školu!"

„Klid tati, zajdu jí vzbudit," ušklíbl se Kuba a strčil si do úst kus chleba.

Vyběhl schody po dvou, a co nejhlasitěji vtrhl do pokoje své sestry. Ten byl, ale prázdný. Postel byla rozestlána a povaloval se na ní mobil. Hodiny na stěně byly zastaveny přesně v půl jedenácté.

Ach jo, zase nové baterky; pomyslel si.

Rozhlédl se po pokoji. Brýle byly na stole, oblečení do školy hozeno na židli. Přišel k nočnímu stolku a otevřel pudlo na kontaktní čočky.

Zas si bude muset kapat ty kapky; ušklíbl se.

„Ségra, nevím, co v té koupelně děláš, ale měla bys okamžitě vylézt!" zakřičel na chodbě.

Nic se neozvalo. Protočil oči a prostě ty dveře otevřel. Jenže bylo prázdno.

„O-kurka," vydechl a seběhl po schodech zpátky do jídelny. „Tati, ona tu není."

„A nemá dneska nultou?"

„Ne. Zkusím zavolat nějaké její kamarádce."

Kuba vyběhl opět schody a zapl displej mobilu své sestry. Heslo...

Den mého narození? Hm, tak ne. Jejího? Taky ne.

Chvíli zkoušel různé kombinace, ale dosáhl jen toho, že mobil na půl minutu zablokoval. Když si ho prohlížel, mezitím co časový limit na telefonu dával čas si další číselnou kombinaci promyslet, všiml si papírku za obalem. Ozdobným nápisem tam stálo The Twilight Saga: New Moon, a když jej otočil datum 16.11. 2009. V očích mu zasvítily jiskřičky, a když mohl zkusil to naťukat jako heslo. Mobil se k jeho nemalé radosti odemkl. Na vítězný taneček ale bohužel nyní nebyl čas.

Prohlížel si kontakty a vybral k zavolání Lucku.

„Ahoj, Báro," ozvalo se.

„Ahoj, tady její brácha Kuba. Tak jak slyším, s tebou není, co?"

„K-Kubo... Ehm, ne se mnou vážně není, co by tady dělala?"

„Nelam si s tím hlavu..."

Chvíli bylo ticho, které poté přerušila nervózně Lucka. „Chtěl jsi ještě něco?"

„Ne, to je všechno," pokusil se o úsměv, i když jej nemohla vidět, a položil hovor.

To není normální. A bez mobilu by se nehla dobrovolně ani na krok.

„Tati, Bára zmizela!" přiřítil se do kuchyně, když se vzpamatoval z telefonátu s Luckou.

Tak, a teď mi někdo bude psát, jak se těší na další kapitolu a já vám nyní způsobím psychickou újmu - budete to muset týden vydržet. Než začnete psát, že si mě najdete a ani nejlepší bezpečností systém mi nepomůže, měli byste vědět, že mě nenajde nikdo, vůbec nikdo. Jedu mimo civilizaci a WiFi chytnu tak maximálně někde v restauraci 😏. Moji milovaní rodiče mi odmítají zaplatit data, prý ať si užiju tak jako oni zamlada. Jeden den budu i na Slovensku a ty zbylé budu trávit v lese nebo chatě, která má na jednom oknu - přímo nad mou postelí - červenou skvrnu a pořád nemůžu přijít na to, jestli je to krev nebo barva 😥.
Jsem se nějak rozepsala... No co už 😂. Tak to vydržte, vím, že se vám bude stýskat (ach ta naivita 😂).
Taky chci poděkovat za umístění v kategorii Upíři 😍
Webi 😘