Kapitola třicátá šestá

525 30 20
                                    

Když spíte stěží jen hodinu denně, vše vám utíká velmi, velmi pomalu. Dneska jedeme na exkurzi, a ano, Barunka na to zapomněla. Obrazy... Koho zajímají obrazy? Možná se mi podaří usnout.

Museli jsme vyjít několik schodů, ve třetím patře probíhala prohlídka a výtah byl mimo provoz. Schody byly skleněné a zespodu lehce nasvícené. Takový nezvyk, oproti jednoduchým, ale vznešeným schodů Palazzo dei Priori.

U každého obrazu se průvodkyně zastavila a něco k němu povídala. Na prstech by se dalo spočítat, kolik studentů ji poslouchalo. Díla anonymních autorů, ale i kopie... kam se na to hrabe originální tapisérie z osmého století, že?

Oddělila jsem se od skupinky a přešla k obrazu, na němž byla vyobrazena malá šlechtična, avšak s dospělou tváří. Tehdy věřili, že když namalují dětem dospělý výraz, budou v budoucnu krásnější. Vedle tohoto byl několikabarevný pták v kleci a vedle...

Zalapala jsem po dechu. Osoba, které nebylo vidět do obličeje, zahalená v černém plášti vlajícím ve větru čelící bouři mě vyvedla z rovnováhy. Hlavou mi začaly vířit vzpomínky a pravděpodobně bych jim propadla, kdyby mě Táňa neuchopila za ruku, kterou jsem vysmekla, a nezavedla ke vzdalující se skupině.

„Tohle je bohužel jen kopie díla od neznámého autora. Originál se nacházel v Římě, ale jednoho dne kolem roku 1230 záhadně zmizel."

Začala se mi motat hlava. Do očí mi bil obraz hořícího Říma. Do toho jsem zase odbíhala na předchozí obraz osoby v kápi...

Heidi přejela prstem po rámu obrazu, na kterém byl vyobrazen hořící Řím.

Najednou lidé kolem mě začali křičet, nevěděli co se děje. Já to však věděla až moc dobře. Naproti mně postávala Jane a rudým pohledem mě propalovala skrz na skrz. Zapištěla jsem a pokusila se utéct, avšak jsem vrazila do čehosi pevného. Zkusila jsem jinou cestu, ale tu mi zastoupil Alec.

„Běž prosím pryč, Demetri," řekla jsem už trochu tvrději, ale stále s ozvěnou vzlyků.

„Posluž si a ta lidská holka plná krve... už nebude plná krve."

Vyděšeně jsem vytřeštila oči a začala zhluboka dýchat. Reflexivně jsem se chytla za krk.

„Ví příliš mnoho," promluvil Caius. Došlo mi, kam tím míří. „Měli bychom jí zabít, už kvůli zákonu."

„Tu si beru já!" uslyšela jsem za sebou hluboký hlas patřící Felixovi.

„Bolest."

Najednou se objevím přimáčknutá na zdi, s rukou škrtící hrdlo a nohama vysoko nad zemí. Snažím se lapat po dechu a přitom pozoruji nebezpečné, karmínové oči.

Všechny ty vzpomínky se mi v hlavě míchaly, jedna přes druhou. Vnímala jsem jen je. Přesto jsem nějak pocítila, když mé kolena dopadly tvrdě na podlahu. Slyšela jsem křik, jenž obrazy vzpomínek doprovázel. Nebo to byl můj křik teď a tady?

„A když i Demetri podniká noční návštěvy, proč bych nemohla já?"

Všechny ty vzpomínky mě unavovaly. Byly tak silné a od slz mě už štípaly oči, jako bych si do nich nalila chilli omáčku, kterou mi na narozeniny babička pravidelně chystala a já se tvářila, že mi chutná, přestože jsem si v hlavě vybírala místo na hřbitově.

„Báro!" zatřásl se mnou někdo.

„Dej od něho ruce pryč!"

Chystal se mě opět políbit, ale... Místnost zahalilo oslnivé světlo.

„Demetri," zavzlykala jsem a reflexivně uchopila čísi paži a silně ji objala.

Osoba se mnou kolébala ze strany na stranu. V hlavě mi doléhaly poslední hlasy a obrazy a mizely v mlze pryč. Konečně jsem vnímala ticho, které kolem vládlo. Upřené pohledy. Pootočila jsem pohled na paži, jež jsem tak křečovitě svírala. Černý rukáv mikiny jsem slzami úplně promáčela.

„Už je ti líp?" optal se majitel.

„O mnoho, Tome," přitakala jsem.

„Slečno... jste... jste v pořádku?" optala se průvodkyně.

„Podle toho z jakého úhlu to berete," zašeptala jsem, ale ne dost tiše na to, aby to přeslechla.

„Bára měla jisté těžší období a tohle jsme už párkrát zažili," podala částečné vysvětlení učitelka. „Co se stalo teď? Proč ses vylekala?"

„Ten obraz," ukázala jsem na pyramidy, „jsem viděla u Volturiů, byl v mém pokoji."

Spolužáci kolem mě si začali něco šeptat. Někteří se tvářili soucitně, ale našlo se i mnoho takých, co v sobě dusili smích. I průvodkyně nevěděla, co si má myslet. Nervózně si kousala ret a v očích ji hrálo zděšení.

-------------------------------------------------

Vůbec jsem si neuvědomila jednu věc... Laurila mi udělala trailer a já jej sem zapomněla dát. Je vážně krásný, tak nechápu, jak jsem zapomněla. Ještě jednou ti děkuju 😊.
Webi 😘

Být či nebýt (s) upíremKde žijí příběhy. Začni objevovat