Být či nebýt (s) upírem

Kapitola dvacátá osmá

--Bára—

Zbytek vyučování se už obešel bez větších problémů, přesto se po škole roznesla ta ranní nehoda. Každý se na mě díval, avšak ne tak jako kdysi – obdivně -, ale vyděšeně, zvláštně.

„Konečně jste doma," usmála se na nás mamka. „Báro, prosím, řekni, kde jsi skutečně byla."

„Už jsem to říkala ráno."

„To co jsi říkala ráno je holý nesmysl. Jak bys tam mohla být?"

„Není!" vykřikla jsem.

„Tak to dokaž," navrhl opatrně Kuba.

„Já... Mám jizvy! Tady nad obočím a možná i malou na líčku."

Mamka se na mě podívala a asi si jich všimla, protože pootevřela pusu, ale potom jí opět zavřela. „To se ti mohlo stát kdykoliv doma. Musíš mi říct pravdu. Máme se dostavit na policii, chtějí to s tebou probrat."

„Na policii? Probrat co?" vyděsil se lehce brácha.

„To kde byla. Bylo po ní vyhlášeno celostátní pátrání, musí zjistit pravdu."

„Řeknu jim to co vám."

Z věšáku jsem si sebrala bundu a šla znovu do auta. Tentokrát jela jen mamka, Kuba by prý jen zavázel. Na policejní stanici si mě okamžitě všimli a dva policajti ve středních letech mě odvedli do kanceláře, kde jsem dostala kakao. Mamka mohla být se mnou.

„Tak Báro, teď nám řekněte, co se stalo," pobídl mě jeden z nich.

„Byla jsem v Itálii-"

„Barboro!" zarazila mě mamka.

„Nechte jí, musí nám vše říct bez jakéhokoliv ovlivňování."

A tak jsem spustila. Řekla jsem jim vše. Možná jsem vynechala malý detail o tom, že mě Jane vzala na nákupy, že mi Heidi vyhrožovala, a že jsem se s Demetrim líbala.

„Dobře, Báro, počkej prosím na chodbě," nařídil policajt, který si všechno zapisoval.

Přikývla jsem a sedla si na křeslo hned před kanceláří. Začal rozhovor. Nejspíš jim nedošlo, že všechno můžu slyšet, protože se bavili celkem otevřeně.

„Víte, paní Linhartová," mluvil policajt milým hlasem, „nechci vás nějak děsit, ale vaše dcera si patrně prošla nějakou traumatizující událostí a tak si její mysl vymyslela tuhle příhodu, aby to potlačila."

„Nemáme v plánu na vás nějak tlačit, ale možná by bylo dobré vyhledat pomoc psychologa," navrhl hrubší hlas. „Protože to co tady říkala-"

„Promiňte, ale má dcera není blázen!" zvýšila mamka hlas.

„To netvrdíme," bránil se policajt s hrubším hlasem, „jen říkáme, že by ji to pomohlo. V dnešní době chodí k psychologovi téměř každý, není to žádná ostuda."

„To možná ne, ale Báru by to mohlo ještě více znervóznit. Podle mého jí rodina a přátelé pomohou více. Děkuji za váš čas, pánové." Odsouvání židle, klapající podpatky a nakonec otevírání dveří. „Dobře, teď zajedeme koupit pizzu a pojedeme domů."

------------------------------------

Doma jsem byla zalezlá v pokoji a jen koukala do stěny. Ale vážně. Tři hodiny – možná i víc – jsem jen seděla a koukala. V mysli mi vířily vzpomínky na Volterru, na každého z nich. Odmítala jsem jít i na večeři, neměla jsem hlad. Jenže do pokoje přišel taťka a málem mě tam dotáhl za vlasy.

S obtížemi jsem do sebe vpravila jeden trojúhelníček pizzy a šla se umýt. Napustila jsem si vanu a jen ležela. Schází mi. Volturiovi jsou jako hvězdy na mém černomodrém nebi; cítím se sama, prázdná, ale oni jsou mé světlo a naděje, která pomalu protéká mezi prsty.

Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, ale je tomu tak. Zanedlouho mě stesk zavedl do říše snů.

„Vy lidi jste tak příšerně pomalí," ušklíbl se.

„Ty bys nechtěl být zase někdy člověk?" zeptala jsem se.

„Někdy ano. Bylo by příjemné mít pouze lidské problémy a nezatěžovat se počty mrtvých. Ale svou dosavadní existenci bych nevyměnil."

„Dala bych cokoliv, abych mohla být s tebou."

„Važ slova, cokoliv je velmi nebezpečný pojem."

„Já trpím."

„Rád bych ti pomohl, ale musíme jít," řekl a rozběhl se upíří rychlostí pryč.

„Počkej! Já neumím běhat tak rychle! Demetri!"

„Demetri! Počkej! Ne! Demetri!"

„Pšt, klid nic se neděje," pohladil mě někdo po paži a já se trhnutím posadila.

„C-co se stalo? Kde je Demetri?" neměla jsem k dispozici zrovna moc kyslíku, ale i tak jsem byla schopná poskládat alespoň nějakou větu.

„Žádný Demetri tady nebyl," utřela mi mamka slzy. „Křičela jsi ze spaní, co se stalo?"

„On utekl. Říkal, že nechce, abych odešla a teď utekl." Slzy ve velkém dopadaly na peřinu a pomalu ji začaly zamokřovat.

Mamka mě vzala do objetí a kývala se mnou ze strany na stranu. Po chvíli odešel taťka s bráchou. Vůbec mi mamčino objetí nepomohlo. Její kůže byla příliš horká a v hrudi ji bilo srdce a na to jsem nebyla zvyklá. Chladné objetí - to bych potřebovala.

Tu noc jsem už klidně nespala, to jsem na sobě ráno pocítila. Kruhy pod očima, až moc rozcuchané vlasy a šíleně unavená, tak jako nikdy. Oblékla jsem si ty samé věci co včera a odmítla snídat.

Školou jsem se plahočila jako mrtvola a tím poutala i pozornost okolí. Poznámky jsem si psala do sešitů automaticky. To co bylo na tabuli, bylo i v mém sešitě. Snažila jsem se být co nejvíc potichu a neviditelná a vyučující to naštěstí respektovali.

Nejtěžší pro mě byl oběd, kdy jsem na jídlo neměla ani pomyšlení, ale všichni mi posílali pohledy důvěry a zvědavosti, což mě donutilo spolykat alespoň pár zrníček rýže. Poslední hodinou byla evropská historie, na kterou jsem vůbec nechtěla.

Učitelka mlela něco o napoleonských válkách... Tohle jsem neměla zapotřebí si zapisovat. Znám to nazpaměť.

„Napoleon Bonaparte byl skvělý vojevůdce a respektovaný i přes svůj malý vzrůst-"

„Nebyl malý," ozvala jsem se a nevzhlédla od sešitu, do kterého jsem si čmárala.

„Prosím?"

„Říkám, že Napoleon nebyl malý, na tu dobu měl normální výšku. Chudák Felix, musel být tehdy obr," zasmála jsem se trpce.

„Báro, prosím, neskač mi do výkladu!" nakázala mi ostře učitelka.

„Vykládáte nesmyly." Nevzhlédla jsem od sešitu. Dřív bych si toto nedovolila, takže mé nové chování mě přesvědčilo o tom, že mozek se změnil v černou díru.

„Všichni tě teď berou jako chudinku a chodí kolem tebe po špičkách a ty toho jen zneužíváš. Báro, myslela jsem, že jsi normální holka."

„Podle myšlenek některých v této místnosti nejsem normální," opáčila jsem.

„A jak to můžeš vědět?" přišla blíž ke mně.

„U Volturiů jsem se naučila číst ve tvářích, naučili mě to."

„Báro, měla bys jít domů, stejně si tady děláš..." vzala mi zpod rukou sešit a podívala se na čmáranice, „...co chceš."

„Za deset minut zvoní, myslím, že to tady vydrží," zastal se mě Tom, který nás celou dobu pozoroval, stejně jako ostatní.

„Dobře..." zavrčela a pokračovala ve výkladu.