Být či nebýt (s) upírem

Epilog

„Demetri, kam že až půjdeme?" zeptala jsem se, když jsem stála před skříní.

„Někde na sever, ještě přesně nevím. Až budeme na cestě, ucítím jeho stopu přesněji," odvětil.

Přikývla jsem a vytáhla černé rifle a dlouhé triko. Oblékla jsem to na sebe a usmála se na muže ležícího v posteli.

„Ještě máme čas, než slunce zapadne," zašeptala jsem a posadila se k němu.

„Hm," zamručel a zvedl se z lehu. „Tak bychom jej mohli nějak vyplnit, co říkáš?"

„Čteš mi myšlenky."

Nahnul se ke mně a jemně se otřel o mé rty. Prsty mi lehce jezdil po zádech a druhou rukou kreslil kroužky na bocích. Pocit, který mě v tuto chvíli zaplavil, byl nádherný. Každou chvíli s ním jsem si užívala, jako by byla poslední, i když vím, že spolu budeme ještě dlouho. Nyní jsem úplně zapomněla na to, že budeme lovit Alistaira, myšlenky se mi vypařily a mé tělo vnímalo pouze Demetriho.

Náhle se však otevřely dveře a zcela tuto chvíli zničily. Podrážděně jsem zavrčela a otočila se na narušitele. Byl to Alec. S úšklebkem se opíral o rám a nic neříkal.

„Co je?" vyštěkla jsem po něm.

„Já jen, že už máme jít."

„My?" pozvedl obočí Demetri.

„Měl jít s námi jen Felix a Afton," namítla jsem.

„Ano. Aro se rozhodl, že při lovu na Alistaira chytneme ještě toho upíra, co tvoří hybridy. Takže místo Aftona vám budu dělat společnost já s Jane. Zatáhlo se, takže už máme jít," ušklíbl se a zmizel.

„To budu stopovat ještě jiného upíra?" povzdechl si.

„Zvládneš to?"

„Za koho mě máš?" odfrkl si uraženě. „Pamatuji si jeho pach už od setkáním s tím... Nahuelem. Jakže se jmenuje ten jeho otec, po kterém půjdeme?"

„Joham."

„Ano, Joham. Už teda raději půjdeme, ne?"

Společně ruku v ruce jsme vyšli na chodbu, kde už čekala upíří trojice. Felix se jen zašklebil a bez jediného slova se rozešel chodbami následován Jane.

„Barboro," uslyšela jsem za sebou hlas Ara. „Vy běžte, já jen Barboře potřebuji něco říct."

Alec s Demetrim přikývli a šli za nimi.

„Přeješ si?"

„Jak jistě víš, slíbil jsem Nahuelovi, že jeho sestrám neublížím. Byl bych rád, kdybys na tento slib dohlédla. Znám Jane a ona chce, aby zemřely i ony. Zabraň tomu. Ty dívky zemřou jen tehdy, když budou útočit."

„Spolehni se," usmála jsem se.

„Ty jsi z nich ta, která v sobě má nejvíce soucitu. Věděl jsem, že tebe tím pověřit byl dobrý krok," naklonil hlavu na stranu. „Tak už běž."

Přikývla jsem a upíří rychlostí čtveřici dohnala. Propletla jsem si prsty s Demetrim a zapředla rozhovor s Jane. Na krku se mi houpal erb klanu Volturiových, mé nové rodiny.

Praha

Jakub ve smutečním obleku stál před branou hřbitova. Držel knihu, kterou listoval, aniž by hledal nějakou pasáž. Pohled upíral na dívku před sebou. Přestože si vlasy obarvila na havraní černou, působila stejně nádherně, jako před sedmi lety. A s těhotenským bříškem vypadala snad ještě krásněji. Zrovna o něčem tiše hovořila s jeho matkou.