Být či nebýt (s) upírem

Kapitola čtyřicátá šestá

Seděla jsem na stromě, odkud se naskytoval nádherný výhled na prosluněnou Volterru. Byla opravdu nádherná. Uličkami chodili smějící se lidé a vše působilo tak poklidně. Měla jsem pocit, že se čas zastavil a já odsud nikdy neodešla.

Větev se prohnula a já líně otočila hlavu na postavu a usmála se. Ležérně se opíral o tlustou větev a se založenýma rukama na mě koukal.

„Říkal jsem ti, že hru na schovávanou nemůžeš vyhrát."

„My jsme hráli na schovku?" pozvedla jsem obočí a s pomocí jeho ruky se taktéž postavila.

„Měl jsem za to, že ano, když ses vytratila potom, co jsem ti řekl, ať minutku počkáš."

„Čekala jsem na tebe dlouho, Demetri," pohladila jsem jej po tváři.

„Právě. Proto nechápu, proč jsi zmizela tentokrát." Chytl mou ruku a políbil její hřbet. „Chtěli jsme se jít proběhnout," připomenul a jeho zmizení doprovázelo šustění listí.

Zavrtěla jsem hlavou a taktéž seskočila ladně na zem. Uvědomila jsem si to. Ta větev byla strašně vysoko, tak jak je možné... Náhle jsem si všimla své kůže. Byla bledá a třpytila se.

„Copak se vidíš prvně?" zasmál se. „Prvotní šok chápu, ale tohle už trochu přeháníš ne?"

„Nech si to," bouchla jsem jej do ramene.

Rozběhl se. Protočila jsem oči a následovala jej. Svět ubíhal rychle, přesto jsem ale vše skvěle viděla. I tu malou veverku šplhající po stromě. Zastavil se až na mýtině. Byla mi povědomá. Ano, tady mi ukázal třpyt kůže poprvé.

Otáčela jsem se dokola a rozhlížela se. Všechno bylo nyní jiné. Jasnější. Když jsem dosáhla určitého úhlu, všimla jsem si klečícího Demetriho.

„Zatančíš si se mnou?" zeptal se.

„Jsi si jistý? Neumím to, pošlapu ti nohy," ušklíbla jsem se.

„Na kolenou tě prosím o šanci si s tebou zatančit, možná to může být poslední."

Jeho slova mě rozhodila. Jak to sakra myslí - poslední? Ale nad touhle otázkou jsem neměla příliš možnost se zabývat, protože jsem se znenadání ocitla v jeho těsné blízkosti a nechávala se jím vést.

„A tvoje nemotorné šlapání na nohy je nic," pokrčil rameny. „Pro chvíli s tebou bych snesl celé peklo."

„Ta tvoje starověká vychovanost mi chyběla."

„To má být ironie?" pozvedl obočí.

„Žádná ironie, jen pochvala. Všechno bych dala, abychom byli spolu."

„Spolu už jsme, ale neříkej, že bys dala vše. Dech je důležitý."

Najednou jsem ale přestávala cítit jeho přítomnost. On začínal mizet a příroda kolem černala.

„Demetri!" zaječela jsem zděšeně.

„Drž se mě a nikdy tě nenechám jít," zašeptal.

„Demetri!"

Udýchaně jsem se posadila. Bolelo mě na hrudi a v hlavě neuvěřitelně třeštělo. Tvář jsem měla slzami slepenou a štípalo mě v očích.

„Jsi v pořádku?" ozval se hlas vedle mě.

Překvapeně jsem se otočila a spatřila Lucku sedící na židli. „Co tady děláš?"

„Přišla jsem tě navštívit." Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala bráchu, jakoby tady měl možnost se někde schovat. „Jsem tady sama."

„No já bych řekla, že ne," odporovala jsem.

Pohled jsem mířila na dívku stojící v rohu místnosti. Měla na sobě černý plášť splývající až k zemi a ruce vepředu spojené. Vlasy spletené do copu byly přehozeny přes rameno a rudé oči do mě zabodávala.

„O čem to mluvíš?" zeptala se Lucka.

„Tam v rohu, nevidíš ji, ale stojí tam Jane," zašeptala jsem.

„Nikdo tam není."

„Ale ano je, drahoušku," usmála se Jane a postavila se vedle mě.

„Co tady děláš, Jane?" pozvedla jsem nechápavě obočí.

Uraženě se zamračila. „Mám o tebe starost, přirozeně." Poté se její oči stočily na stěnu za mnou, kde byl nakreslen erb jejího rodu. „Pěkná kresba," roztáhla rty do úsměvu.

„Ty máš o mě starost?" Byla jsem z toho tak překvapená, až jsem se musela opřít.

„Báro, podívej se na mě," přešla ke mně Lucka a chytla mou tvář do dlaní. Ohnala jsem se rukou a ona o krok poodstoupila.

„Aro je naštvaný. Jsi pryč dost dlouho," pokračovala upírka dál.

„Já CHCI jít do Volterry," ujistila jsem ji.

„Báro!" vykřikla znova Lucka a v očích se jí leskly slzy.

„Bol-"

„Jane!" zarazila jsem ji. „Ne!"

„Když myslíš," povzdechla si a rozešla se ke dveřím. Neotevřela si je, před nimi se rozplynula jako pára.

„Běž pryč, Lucko."

„Ale, Báro," chytla mě za ruce, avšak já se jí vysmekla. „No tak," popotáhla. Když viděla, že to nemá cenu, odešla.

V hlavě mi zněly hlasy. Přestože jsem si zacpávala uši, nepomohlo to. Klopýtavě jsem přešla k umyvadlu. Do obličeje jsem si chrstla studenou vodu a pohlédla do zrcadla. Měla jsem zarudlé oči, ale to nebylo to, co by mě zaujalo. V odrazu za mnou se o stěnu opíral Demetri.

Prudce jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Když jsem opět pohlédla do zrcadla, byl asi v polovině pokoje, ovšem po podívání přes rameno po něm nebyla ani stopa. Napotřetí jsem koukla do zrcadla a to stál přímo za mnou.

„Tak dost!" zaječela jsem a pěstí uhodila do zrcadla.

Rozsypalo se. Střepy dopadly jak do umyvadla, tak na zem. Vyčerpaně jsem padla na kolena a zhluboka dýchala, přičemž se mi po tváři proháněly hrachy slz. Pohlédla jsem na stále zatnutou ruku. Kolem kloubů mi tekla krev a pociťovala jsem v ní brnění. V ráně jsem zahlédla i několik úlomků skla.

Už jsem nemohla. Všechno to na mě padlo. Zhluboka jsem dýchala. Nechci, aby mě to už bolelo. Už nechci nic cítit. Sáhla jsem po střepu, který mi byl nejblíže, a spolu s ním se odebrala do postele.

Několikrát jsem jej otočila, načež lehce přiložila k zápěstí. Místem, kde se ledový střep dotkl, mi projelo nepříjemné mravenčí, přesto mě nabádalo k tomu to udělat. Skousla jsem si ret a přitlačila na kůži. Škubla jsem a vyjekla. Z řezné rány se vyvalila krev.

Překvapeně jsem na to hleděla. Bolelo to, strašně to bolelo, nepomohlo tomu ani, když mi pár slz dopadlo do rány. Šíleně to bolelo, ale vábilo mě to. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem konec.

Znova jsem se řízla. A znova. Bolest už jsem tolik nevnímala. Další řezná rána. Před očima se mi začaly tvořit mžitky, přesto jsem dokázala znova střepem pohnout, tentokrát už ne tak silně. Na povrch proniklo pár kapiček rudé tekutiny.

Cítila jsem, jak slábnu. Znova jsem položila střep k zápěstí, ale říznout jsem nestihla. Sotva se otevřely dveře, ozval se jekot zdravotní sestry v nich. Z ruky mi střep vypadl a já sebou praštila do postele. Zahlédla jsem, jak se do místnosti vřítilo několik lidí, ale to už jsem byla na hranici.

Poslední, co si pamatuju, než mě pohltila tma, byla věta, ale nevím, jestli zněla v mé hlavě, či jsem ji vyslovila nahlas. „Jen jeden nádech... i v případě, že poslední zbývá... abych s tebou mohla být, Demetri, nesmím v žádném případě dýchat..."