Být či nebýt (s) upírem

Kapitola šedesátá šestá

Praha

Tmavovlasý chlapec postával v parku, kde před několika měsíci seděl s ostatními Bářinými přáteli a diskutovali o jejím prvním zmizení. Nikdy je nemohl označovat za své přátelé. Toma sice znal dlouho, ale nikdy se spolu nebavili o normálních věcech. Kuba byl o něco starší, a tak měl přátelé ve své věkové kategorii. Jeho přítele Bruna snad viděl všehovšudy jen čtyřikrát v životě. Táňu a Lucku poznal zhruba ve stejné době jako jeho sestra po přechodu na novou školu. S jedinou Luckou se znal důvěrněji a ani si nepamatoval, kdy se do ní zamiloval. Prostě to přišlo a on to vůbec nepostřehl.

Poprašek sněhu pokrýval lavičky, prolézačky pro děti i trávu, jejíž zeleň stále koukala na svět. A on stál vprostřed toho parku a smutně pozoroval tento obraz. Nedokázal pochopit, proč se nyní cítí takhle. Když zmizela poprvé, věřil, že se najde. Jenomže teď ne. Nyní mu zákeřný hlásek v hlavě našeptával tu krutou realitu – svou sestru již nespatří. Jeho původcem mohl být sen, který se mu před týdny zdál, ale i skutečnosti, které zkrátka nešly vysvětlit racionálně. Zmizela beze stopy ze zamčeného pokoje chráněného mříží a kamerovým systémem na všech chodbách. Pokusila se zabít. Vídala věci, které by vidět neměla. A hodiny v jejím pokoji opět zastavily v půl jedenácté - v době, kdy je předpokládáno její zmizení.

Nikdo nevěděl, jak každý večer probrečel, jak byl uvnitř zlomený, ale světu otevřený. Považoval za nutnost to, aby byl silný, oporou pro své zhrzené rodiče. Skutečnost byla ovšem taková, že kdyby uměl být sobecký, pravděpodobně by svému tělu dovolil se zhroutit, nebo se oběsit na nejbližším stromě. Ale věděl, že to by byl pro jeho rodiče poslední hřebík do pomyslné rakve. Proto v sobě dusil veškeré negativní emoce a snažil se být oporou. A to všechno jej sžíralo zevnitř.

Zaslechl tiché kroky dívky, kterou očekával, avšak by na jejím místě viděl stokrát raději jinou. Lucka mu opatrně položila ruku na rameno, a když se na ní otočil, tak se usmála. Zase zabodl svůj pohled do krajiny před sebou, ona tento čin zopakovala. Stáli tiše, ani jeden nechtěl narušit tuto chvíli. Ale muselo to nastat. Neměli věčnost, aby svůj život mrhali prostým hleděním na pomalu se snášející sněhové vločky.

„Měli jsme se vidět zítra," pronesla Lucka věcně. „Proč ses chtěl sejít už dnes?"

„Potřebuju s tebou mluvit," odpověděl a pomalu se na ní otočil. Uchopil do svých dlaní její ruce a lehce je mnul, aby je zahřál. „Bude to ode mě asi opravdu hrozné, zvlášť teď před svátky, ale já si před tebou nechci na nic hrát."

„Co se děje?" zeptala se nejistě. Očima těkala po jeho tváři, z které se snažila cokoliv vyčíst. On ale svůj pohled směřoval na jejich ruce.

„Jde o to... z mého pohledu už to není, co to bývalo – my dva," řekl opatrně. „Není to chyba ani jednoho z nás. Prostě... prostě se někdy stane, že se to vytratí. A já nechci ani jednomu nic nalhávat."

„Je v tom někdo jiný?" zeptala se se skleněnýma očima.

„Ne. Opravdu ne. Ale jde o to, že cítím, že jsme oba stále napjatí. Kvůli Báře, kvůli všemu. Dali jsme se dohromady během jejího zmizení a bojím se, že to byla ta chyba. Kdybychom spolu začali chodit jindy, možná bychom nebyli pod takovým tlakem. Když je Bára zase pryč, tak se bojím, že už to nedávám. Pokaždé, když jsme spolu, tak naše konverzace začíná tématem o ní. Jsi její nejlepší kamarádka. Prostě vždycky se mi vybaví ona, když s tebou mluvím. Chápu, že na mě budeš naštvaná."

„Měli... měli jsme někdy šanci?" zeptá se pomalu.

„Ovšemže. A ještě větší, kdyby se to seběhlo za jiných okolností. Žádné chvíle s tebou nelituji, byly to ty nejlepší v mém životě, přísahám. Pomohla jsi mi. Mohl jsem se ti se vším svěřit, nezhroutil jsem se. A to jen díky tobě. Vím, že to bude asi bláhové, ale byl bych rád, kdybychom zůstali v mezích možností přátelé..." Konečně po dlouhé době vzhlédl k jejímu obličeji a spatřil v nich bolest, která jej silně zasáhla. Nesnášel se za to, že původcem jejího momentálního utrpení byl on sám, nikdo jiný. Jen on.