Být či nebýt (s) upírem

Kapitola dvacátá třetí

Seděla jsem na posteli a snažila se zabavit knihou v mých rukou. Očividně bezúspěšně. Ani nevím, o čem to je. Pozitivní se však stal fakt, že už je v téhle budově relativní ticho.

Otevřely se dveře a dovnitř vtrhly tři osoby v černých hábitech a ta čtvrtá, nejvyšší osoba, jako jediná přišla jako normální člověk. No dobře, člověk škrtám a normální taky.

„Jsem tak rád, že tě vidím," objal mě Demetri. Pár vteřin jsem seděla, ale nakonec mu objetí vrátila, tak to pokračovalo i s Alecem.

„Co ti je?" zeptal se mě Felix, který po celou dobu pozoroval mou osobu.

„Nic," až po odpovědi jsem se koukla do krvavých očí.

„Tvoje srdce... je tak příšerně nepravidelné, že se až bojím." V tom na mne pohlédly všechny rudé oči v místnosti. Ten pohled byl tak ostrý, až jsem opět cítila smyčku kolem krku.

„Já jen..." zaskuhrala jsem a ve snaze svou mluvu zlepšit, jsem si lehce promnula přední část krku. „Slyšela jsem ty lidi... nevím. Jeden by řekl, že za tu dobu, co tady jsem, bych si zvykla, ale dnes... Sebralo mě to. Pravděpodobně za to může doba strávená s Caiusem. Říkal mi o jeho minulosti..."

„O čem že ti říkal? No páni! Tos na něj musela vážně udělat dojem, o sobě sotva poví nám," pokýval Alec uznale hlavou.

„Myslím, že Bára by měla mít ještě chvíli pro sebe," pronesl Felix a otevřel dveře. Jane se neochotně zvedla, ale v nich se zastavila a pohlédla na mě v tureckém sedu na posteli, potom na Felixe. Kývl na ni a ona s povzdechem odešla, následoval ji i Alec. „Demetri..."

„Já..."

„Demetri," pověděl tvrději jeho parťák. Zdvihla jsem oči od zmuchlané peřiny a střetla se s jeho houževnatým, ale zároveň prosebným pohledem. Nebyla jsem schopná slova. Těžce se zvedl a rychlým i mírně naštvaným krokem odešel. „Ještě přijdeme, Báro," ujistil mě Felix.

Nechtěla jsem, aby odešli, ale proč jsem je tedy nezastavila? Nevím, nevím, co bych jim řekla. Nevím, proč jsem tak přecitlivělá. Ale cítím něco v sobě, cítím, že mi něco schází. Jenže co?

Najednou se mi začaly mlžit oči. Po pokoji běhaly černé kruhy, které nakonec získaly vládu, a já upadla do spánku.

„Ehm, Báro?"

Rozespale jsem otevřela oči. Moc emocí. Bylo na mě moc emocí, až jsem kvůli tomu ztratila vědomí. Když se svět zaostřil, poznala jsem Aleca. Stál nade mnou a starostlivě si mne prohlížel. Usmála jsem se na něj.

„Co se s tebou děje?"

„To bych taky ráda věděla," přikývla jsem a opřela se o lokty.

„Demetri to těch dvacet čtyři hodin bez tebe málem nevydržel. Pořád vyšiloval, že Caiovi rupne v bedně a rozsápe ti hrdlo. A teď, když už tě mohl konečně vidět, se cítí zrazený."

„Alecu, já nejsem jako vy. Ty mrtvoly... je na mě toho asi moc. Navíc, chybí mi rodina a přátelé." Dobře, teď jsem možná trochu zalhala. Mou rodinu miluju, ale nechybí mi. Proč? Další otázka, na kterou odpověď neznám. Začínala jsem pociťovat k Volturiovým důvěru, alespoň k pár jejich členům. Ale po tom, co jsem zaslechla ty lidi...

Vlastně... měla jsi být jídlo. Měla jsi zemřít a byl by klid, tohle mi řekla Heidi... Cítím se jako sobec. Já žiju, ale jiní lidé ne.

„Barboro," trhla jsem sebou. Ne že by mi to oslovení vadilo, jen to byl nezvyk slyšet jej z jeho úst, „snažíme se být tvoji přátelé. Vím, že to není lehké, jsme vrazi, ale ty nejsi jen člověk, jsi opravdu statečný člověk. Když jsem se proměnil, vše pro mne bylo nové. Byl jsem zmatený a zabíjení jsem striktně odmítal. Kdyby nebylo Jane, nevím, jak by to se mnou dopadlo... Bál jsem se. Bál jsem se udělat jakýkoliv pohyb. Ty jsi v ohrožení, v Palazzo dei Priori je vážně hodně upírů, ale zdáš se klidná. Časem si zvykneš. Budeme tvoje rodina."

Nemusím motivační proslovy, ale tohle bylo pěkné. Nejistě jsem se usmála a potom jej pevně objala. Lehce se mnou kýval ze strany na stranu.

„Zajdeš pro ně?" zeptala jsem se. S šibalským úsměvem kývl a vyběhl.

Zbytek dne proběhl klidně. Vlastně bylo pět hodin, když opět zavítali do mého pokoje, spala jsem dlouho, proto jsem nemohla zamhouřit oči, když jsem měla. Teď tady není nikdo, kdo by mě zabavil. Demetri s Felixem museli na hlídku a dvojčata měla nějakou veledůležitou práci s gardisty. Povzdechla jsem si a otočila se na bok. Zahleděla jsem se z okna do temné noci. Tmavé nebe poseté hvězdami mě okouzlilo. Ve Volteře nebylo tolik pouličního osvětlení, snaží se to udržovat v původní podobně, proto se většinou svítí petrolejkami. Jakoby všechny mé starosti odnesly hvězdy. Dnešní den nakonec dopadl skvěle. Když jsme se smáli, Jane mě lechtala a Alec zkoušel z páry udělat nějaké obrazce, cítila jsem se šťastná. Doopravdy.

Vzbudilo mě bušení na okno. Malé věci narážely do okenních tabulek, ale v tak hojném počtu, že to tvořilo neuvěřitelný kravál. Rozlepila jsem oči. Většinou byl můj pokoj po ránu zalitý italským sluncem, ale teď bylo šero. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a došla k oknu. Venku vládla učiněná katastrofa. Jak se ukázalo, bylo už něco kolem půl dvanácté, avšak světu za zdmi vládla mlha a hustý déšť.

Po ranní hygieně jsem se převlékla do obyčejných černých legín a trička s nápisem I'm hungry, kolem pasu byla taky ovázána mikina, kdyby náhodou kamenné stěny produkovaly příliš mnoho chladu. Teniskami jsem cestou do jídelny někdy narazila na uvolněnou dlaždičku, takže mě doprovázelo občasné klapnutí. 

„Báro, ráda tě vidím," pozdravila mě s úsměvem Gianna a zasedla s talířem, na kterém bylo kuře a brambory, ke stolu. „Jak bylo s Caiusem?"

„To má být provokace?" pozvedla jsem obočí.

„Ani ne. Jen jsem na něj včera narazila. Ptal se mě, co taková šestnáctiletá holka může jíst na snídani. Věř mi, že kdyby nebyl tři tisíc let starý a pán - nebojím se říct – bytostí na tomto světě, začala bych se smát. Byl to opravdu ojedinělý pohled."

Se smíchem jsem dojedla svou malou porci pouze brambor s máslem a chystala se na procházku do zahrady. Zastavila jsem se však mezi dveřmi a jen na ni koukala. Počasí se vůbec nezlepšilo.

„To je hnus, velebnosti," okomentovala jsem momentální počasí se znechuceným úšklebkem.

„Náhodou je docela pěkně," kolem ucha mi zafoukalo a vedle mě se o druhé futro opíral Demetri s úsměvem na rtech.

„Když myslíš," potřásla jsem hlavou.

„Půjdeme se projít?"

„Demetri, teď se bavíme, jak je venku hnusně a ty se chceš jít projít?" ušklíbla jsem se.

„To, že je pěkný den jsem myslel vážně. Nesvítí slunce, čili mi nic nehrozí. No tak! Měl jsem noční hlídku, tak jsem poprosil Ara, jestli bych dneska mohl mít volno."

Pohledem jsem si jej přeměřila. Oblečený měl černý kabát s kapucí, černé kalhoty i rukavice. Nevím, zda tu procházku měl v plánu, čili je tak nachystaný, nebo to je jen náhoda a on přece chodí takto pořád, ale může to být obojí. Využil toho, že takto chodí pořád a nabídl mi procházku, aby to vypadalo neplánovaně.

„Tak jo," zazubila jsem se nakonec.

S širokým úsměvem vyšel z hradu. Město jako takové, jsem měla obhlídnuté, a tak se rozhodl vzít mě jinam, za hradby.