Být či nebýt (s) upírem

Kapitola devatenáctá

Bylo tam až nepříjemné ticho. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Najednou jsem zaznamenala, jakoby spadl kámen na tu krásnou mramorovou podlahu. V tomto případě to byl nějaký upír.

„Dost!" zaslechla jsem vyděšený hlas. Nepatřil nikomu, s kým jsem trávila nyní tolik času a navíc, připadal mi lidský. Jako bych v tónu, jakým mluvili upíři, slyšela ty zkušenosti a skutky, které napáchali. „Neubližujte mu, prosím!" Bella. Ano, byla to ona. „Dost! Nechte toho!" Opravdu je odvážná, jak bojuje proti obávaným upírům. „Přestaňte, slyšíte?!" Nahlédla jsem klíčovou dírkou dovnitř. Alec jí držel lehce za ruku a ona se mu snažila vyškubnout. Potom mi výhled zastínil černý plášť, jehož majitel se postavil před dveře.

„Jane..." promluvil tiše Aro.

„Pane..." odvětila stejně hlasitě tónem nevinného andílka.

„Pokračuj, má drahá," dal jí pokyn. Uslyšela jsem Edwardův sten.

„Bude to trochu bolet," upozornila, a jak jí znám, tak se i zlomyslně usmála.

Nic se nedělo, čekala jsem křik, ale bylo ticho. To zanedlouho přerušil Arův smích.

„Neuvěřitelné! Zmátla nás všechny," vydechl.

„Felixi, ona je jako Bára," zaslechla jsem Demetriho šepot.

„Tak, co s tebou teď budeme dělat?"

„Sám dobře víš, co s ní udělat, Aro," zachraptěl Marcus.

„Ví příliš mnoho. Představuje riziko." No jo, Caius. Smrt v každém případě...

„To je pravda," odvětil. „Ale víte, koho mi připomíná."

„Je úplně jiná," namítl Alec.

„Felixi..." pronesl Aro.

Zazněl Edwardův nesouhlas. Potom rána sražení kamenů. Vyděšeně jsem polkla a pomalu otevřela dveře. Nikdo si mě nevšímal, všichni pozorovali Felixe, který se pral s Edwardem. Demetri držel Alice pod krkem.

Ucítila jsem ledový dotek na ruce. Podívala jsem se na upíra a ten pohledem naznačil, ať nevyvádím. Pozornost nikoho jiného jsem si naštěstí nezískala. I když jednoho upíra ano. Caius mě s úšklebkem propaloval pohledem. Pokusila jsem se o úsměv a poté pohlédla na Felixe.

Zrovna hodil s Edwardem o zem a blížil se k Belle. Najednou jej z boku smetl vyhládlý upír. Felix s ním zatočil a hodil o stěnu, proletěl asi dva metry ode mě. Vysoký upír se přesunul ke svému nepříteli, zničil okrasnou... něco jako lavičku a popadl jej za krk. Díky tomuto mou přítomnost postřehl i Alec. Ústy jsem naznačila, ať mlčí.

Edward se nehodlal vzdát a zaútočil na bruneta. Potom jsem neviděla nic, jelikož se pohybovali upírsky rychle. Konečně jsem postřehla, co se děje. Normálně zlatooký upír, nyní černooký kvůli hladu, ležel na zemi. Nevydržel tak ale dlouho, Felix jej chytil a... zase jsem nic neviděla. Až když s ním rozbil schody u Arových nohou, jenž nehnul ani brvou. Když jej dostal do kleku a chytil za hlavu, připraven okamžitě utrhnout začala Bella vyvádět.

„Ne, to nesmíte! Nedělejte to, prosím!" křičela a prohrábla si vlasy. Aro překvapeně zvedl ruku. „Zabij mě! Zabij mě, ale ne jeho!"

V celém Sále nastalo ticho. Každý ohromeně zíral na Bellu, i když to většina nedávala na své tváři znát - s výjimkou mě, Ara a Alice. V očích blonďatého vládce byla nechápavost, ale zároveň i opovržení. Nechápal, jak se někdo - a ještě ke všemu tak bezvýznamná a sobecká bytost jako je člověk - dokáže obětovat pro druhého. Smrt je konec, se smrtí by se nikdo neměl smířit. Tak proč obyčejný člověk...