Být či nebýt (s) upírem

Kapitola třicátá první

Ne. Tenhle školní den nepatří k nejlepším. Získala jsem pětku z písemky z biologie, což bych jindy asi nerozdýchala, ale teď je mi to jedno. A co se můžu divit, vždyť jsem tam napsala jen dvě slova. Svoje jméno. A taky mě učitelka přinutila sníst všechnu rajskou omáčku i s rýží - díky bohu, aspoň to maso si odpustila - protože má podezření, že se ze mě stává anorektička. Takže než jsem šla na poslední hodinu literatury, měla jsem zastávku na záchodě, jelikož tolik jídla nemohl můj žaludek vydržet.

Na programu byl Oscar Wilde. K patnáctinám jsem dostala jeho knihu Obraz Doriana Graye. Je to o mladíkovi, který odmítá stárnout a tak toto přenechá své podobizně – zjistila jsem to z obsahu, dovnitř knihy jsem nakoukla jen jednou a to za účelem zjištění, kolik má stran.

Wilde strávil dva roky v žaláři za homosexualitu. Čehož se okamžitě chytlo pár pakoňů ze třídy.

„Aspoň víš, co tě čeká, Tome!" vykřikl z přední lavice blonďák. Před Světlem na mě mohl oči nechat a pořád mě někam zval... teď z jeho úst slyším jen pomluvy a spekulace, co se mi asi stalo.

„Škoda, že jsi v té době nežil, mohli jste být skvělý páreček," ušklíbl se Denis. Nina dělala, že tady není a radši si kreslila po ruce. I ona se změnila, k lepšímu. Dřív by si jej dobírala taky.

„Tehdy aspoň lidé měli rozum. Teplouši nejsou normální!"

„Necháte ho být?! Já vás taky neurážím za výběr partnerky, že Denisy?!" vyjela na ně Lucka.

„Pánové, vy tři máte poznámku!" oznámil učitel nekompromisním hlasem. „A ještě jednou uslyším nějaké homofobní narážky, nebudu tak mírný!"

Konečně jsem mohla jít domů. Zavřít se v pokoji a sledovat Demetriho ve scénách, které znám nazpaměť. Mohla bych být sama. Jenže jsem z hlavy vypustila jednu věc. Dneska musím k tomu psychologovi. Doma jsem strávila jen hodinu a potom s tátou jela do jámy lvové.

Seděla jsem a koukala na oranžovou stěnu, kterou zdobilo mnoho dětských obrázků. Zanedlouho se ze mne stane odborník na stěny...

„Jak se dneska máš, Báro?" promluvil konečně ten muž.

„Prázdně," odvětila jsem a ani se na něj nepodívala.

„Prázdnota má mnoho podob, přibliž mi tu, kterou máš na mysli ty." Nemusela jsem na něj upírat svůj pohled, abych věděla, že mu na tváři hraje úsměv. Úsměv, který už použil mnohokrát, který má za léta nacvičený, jako pes na povel.

„Sám jste řekl, že prázdnota má mnoho podob. Mohou to být nenaplněné touhy, strach, smrt, láska... Máte tolik možností. Nechápu, proč bych se měla svěřovat člověku, kterého neznám."

Hledím za něj, za jeho rameno. Obrázek, který malovala osmiletá holčička je... působí na mne osobním dojmem. Přestože se jedná o pouhý strom načmáraný obyčejnou tužkou, jakoby se jednalo o abstrakci.

Strom by to byl z tohohle pohledu krásný – bujná koruna, mohutný kmen. Avšak vidím v něm cosi temného. Tahy tužkou, jenž tvoří korunu, mi v různých bodech připomínají oči, které pozorují vše v této místnosti s velkými, přesto zadělanými žaluziemi opatřenými, okny. Jednotlivé, oddělené větve zase tvoří obličeje plné vrásek, jizev s nepěknými výrazy.

„Jsem tady pro to, abych tě poznal a pomohl ti."

Tentokrát jsem mu pohled věnovala, vsadím se, že byl prázdný, což byl taky důvod chvilkových vyděšených, ba i překvapeným záblesků v jeho očích.

„Pomáháte mi kvůli tomu, kvůli čemu chtějí mí rodiče... proč bych patrně potřebovala pomoc, všichni jen přechází tím, co trápí mé rodiče, a sice to oslovení, které každému hraje v mysli, protože nikdo nevěří v pohádku. Blázen, blázen, je to blázen..." Poslední slova jsem šeptala. Vyznělo to asi dost bláznivě, ale snad alespoň napodobilo vnitřní hlas, aspoň tak jej slýchávám já s tím, že se lehce podobá Demetriho tónu.

„Podle tebe si ostatní myslí, že jsi blázen? Tví rodiče tě milují a ve všem tě podpoří, co trápí tebe, trápí je. Pomohou ti v čemkoli a já taky."

„Zamilovala jsem se." Snad poprvé, co jsem to vyslovila nahlas.

„Láska by neměla být přítěž."

„Teda, nevím, jestli je to láska, ale mám ho moc ráda... Když vám ji ale ostatní nevěří, když vás ostatní odsuzují, protože milujete upíra. Když vás rodiče přesvědčují, že to není skutečné..." Opět jsem oči upřela na obrázek, avšak po očku sledovala i muže.

„Upíra?" to bylo poprvé, co tvář milého muže, kterého nic nepřekvapí, napadlo překvapení. „Dobře, podle toho, co jsem se o tobě dozvěděl, jsi byla dlouho pryč. Řekneš mi, kde jsi byla?"

„V italské Volteře."

„A jaké to tam bylo? Dokážeš si vybavit pocity, barvy?"

„Kouzelné. Historické. Inspirativní. Jedinečné. Kamenné. Studené. Úžasné."

„Studené? V Itálii je teplo, ne?"

„Ano, to je, je tam pořádné horko, ale já měla na mysli bytosti, u kterých jsem byla. Byli to upíři, studení jako led."

„Dobře," usmál se. „Rád bych si ještě povídal, ale máme jen hodinu a ta vypršela, uvidíme se zítra."

Potom přišel taťka, povídal si s ním a jediné, co jsem pochytila, bylo, že další sezení budou určitě potřeba. Bylo mi to jedno. Mluvím pravdu a stojím si za tím.

---------------------------------------------------

Nemastná, neslaná kapitola, ale je. Poslední dny nebyl čas - moje narozeniny a věci kolem toho. 😏Pokračování se k vám dostane nejdříve ve středu.
Krásný večer,
Webi 😘