Být či nebýt (s) upírem

Kapitola padesátá druhá

Pomalu jsem se začínala probouzet. Za svými zády jsem stále cítila přítomnost Demetriho, na rameno mi kreslil uklidňující kroužky. Otevřela jsem oči a proti své vůli zívla.

„Dobré ráno," zašeptal Demetri. „Spalo se ti dobře?"

„Dobré ráno." Otočila jsem se k němu a ruku si dala pod hlavu. „Na žádný sen si nepamatuju, takže ano."

„Zvláštní, protože jsi nějakou dobu opakovala ingiustizia."

„Opravdu? Ale tak dobře, že jsem na to zapomněla."

Nebyla jsem schopna se mu dívat do očí. Ne teď. Jak to mezi námi je? Nemůžu se mu dívat do očí, když mé srdce bije na plné obrátky. I přesto, jak dlouho jsem s ním nebyla, poznám, když bojuje s touhou po krvi. Ještě ke všemu s tou mou. Nepřemýšlela jsem a zvedla ruku k erbu na jeho krku. Otáčela jsem jím a prohlížela si jej. Palcem jsem přejížděla po písmeni V. Až později mi došlo, co jsem právě udělala. Takhle podobně jsme strávili naše poslední okamžiky. Nádech se mi ztratil v hrdle a já chtěla ruku odtáhnout, když se kolem mého zápěstí obemkla ta jeho.

„Nevadí mi to."

Pohlédla jsem do jeho očí. Byly tmavě rudé a těkaly po mé tváři. Zastavil se v bodě nad obočím – tam, kde se tkví jizva – a napůl se usmál.

Dveře se otevřely a v nich se objevila velká postava Felixe. „Promiňte, nevěděl jsem, že jste spolu. Já jen že tě volá Aro, Báro."

Překvapeně jsem povytáhla obočí a polkla. Pohlédla jsem na Demetriho a ten mi věnoval povzbudivý pohled. Vzala jsem si šaty, které jsem měla včera, a šla se do koupelny umýt a obléct. Za pár minut jsem už stála v pokoji a lovila zpod postele žabky, jež jsem tam včera odkopla.

Když jsem odcházela z pokoje, Demetri na mě zavolal: „Hlídej si srdce!"

S úšklebkem jsem protočila očima a chystala se jít chodbou vlevo, ale všimla jsem si Felixe mířícího na opačnou stranu. „Sál je... tudy," ukázala jsem do chodby.

„Nejdeš do sálu," pousmál se. „Jdeš za Arem, do jeho komnat."

Vykulila jsem oči a se sevřeným hrdlem jej následovala. To musí být sakra dost vážné, když mířím přímo do jeho komnat. Možná ze mě už chce udělat upíra, pomyslela jsem si, nebo mne zabít.

Měla jsem pocit, že všechny chodby jsou stejné. Absolutně jsem ztratila pojem o tom, kde vlastně jsem. Konečně Felix zastavil před dvoukřídlými dveřmi. „Tohle jsou komnaty Ara. Hned ty dveře vedle Caiovy a ty další Marcuse. Jak sis mohla všimnout, mají pokoje od centra dění." Vzal za kliku a vstoupil.

Objevili jsme se v něčem, co připomínalo pracovnu. Přímo naproti dveřím stál velký stůl, na kterém byla položena jedna rozevřená kniha. Vedle ní byla položená miska se lžičkou, ve které byl nakrájen meloun, kiwi, ananas, broskve a jablko. Na jeho kraji měl své místo kalamář a plnicí pero. Vedle pracovního stolu stál menší konferenční, na kterém se povalovalo několik dopisů – otevřených i zavřených. Stěnu za stolem tvořily jen police plné knih a před nimi mělo své místo černé polstrované křeslo. Do pravé stěny jsou vsazeny dveře, za kterými je pravděpodobně Arova ložnice.

Matně jsem viděla, jak se něco pohnulo. Křeslo nyní stálo před velkým stolem, za kterým seděl Aro. Usmál se a pokynul mi rukou ke křeslu. „Děkuji, Felixi, můžeš jít. Barboru klidně poté doprovodím."

Felix kývl a odešel. A mně se rozbušilo srdce.

„Ach, piccolo, pročpak jsi nervózní? Nestyď se a sedni si."