Být či nebýt (s) upírem

Kapitola šedesátá

--Bára—

Arova kancelář se od posledně nijak nezměnila. Stále byl stolek zavalen papíry, ale teď měl před sebou několik knih, do jedné z nich zrovna hleděl. Na můj příchod jen pokynul rukou ke křeslu a nic neřekl. Začínala jsem už být nervózní, ale neodvažovala jsem se jej jakkoli rušit.

„Nic přesného jsem nenašel," promluvil konečně, až jsem se toho nečekaného zvuku lekla. „To víš," pokračoval, „o cestování dimenzemi neslyšeli ani upíři. Ale co se týče tvého daru, závisí to na pocitech. Nejen tvých, ale i okolí. Pravděpodobně u lidí, kteří si toho zažili více než ostatní, se ti budou jejich vzpomínky ukazovat častěji a bez větší námahy."

„To je ale skoro každý upír," zaúpěla jsem. „Neznám snad upíra, který by měl klidné bytí. Snad jen Caius se tváří, že mu každodenní starosti byly vždy ukradené."

„Pravděpodobně," kývnul. Lokty se opřel o knihu a dlaněmi si podepřel bradu. „Když budeš trénovat, naučíš se to ovládat. Můžeš patřit komukoliv, ale pánem svého těla jsi jen ty. Vše je to o psychice."

Otřásla jsem se. Zmocnil se mě intenzivní pocit déjà vu. Ta věta mi přišla povědomá, ale ať jsem se snažila jakkoli, nemohla jsem jí nikam zařadit.

„Barboro? Jsi v pořádku?"

„Ano. Pokračuj, Aro."

„Tvůj dar je možná silnější než si myslíme. Je zřejmé, že budeš moci sdílet minulost s určitými místy. Možná by nebylo od věci s tebou vyrazit na výlet do Pompejí. I když se to zprvu zdálo, naše dary stejné nejsou. Já vidím do minulosti a myšlenek jedince ty pouze tu minulost." Styl jakým se na mě díval, však dokazoval, že se obává, že časem získám i tuto vymoženost. „Barboro, koukni se mi do očí," přikázal.

Nešlo jinak než uposlechnout. Pohled jakým se mi díval do očí, byl pronikavý a já dostávala pocit, že pohlcuji rudost jeho duhovek.

„Pokud vím, naposledy jsi byla na lovu s Demetrim, pravda? A to jsi pila lidskou krev." Mluvil klidným hlasem, který se do mě zabodával ostřeji než nůž. „Nedává mi tedy smysl, že bys měla oči tak světlé, skoro až tmavší oranžová leda bys... leda bys okusila i zvířecí krev. Co mi k tomu povíš, Barboro?"

Dlouho jsem mlčela. Nevěděla jsem, jak mu to říct s výsledkem co nejnižšího záchvatu zuřivosti. „Byla jsem s Demetrim a Alecem v lese... Ucítila jsem krev a už jsem se nedokázala ovládnout."

„Jsi novorozená, tak to chápu, ale pokus se tyto své výlevy brzdit."

„Bylo by možné, Aro, že bych se mohla živit jen vegetariánsky?" vznesla jsem otázku, která mě trápila už dlouho. „Vím, že to na sebeovládaní bude těžší, protože budu asi muset vypít více krve než té lidské ale-"

„Zatím bych nechal věci tak, jak jsou," umlčel mě zvednutou rukou. „Alespoň ještě pár týdnů po přeměně bys měla dostávat lidskou krev. Ale i tak bych byl nerad, kdybys popíjela i tu zvířecí."

„Děkuji, Aro."

Zvedl se a já poznala, že je čas jít. Už jsem sahala po klice, když v tu jsem si vzpomněla na ten pokoj, který patřil Didyme.

„Aro, jestli mohu, měla bych ještě jednu prosbu... Procházela jsem se chodbami a u jedněch dveří se mě zmocnil velmi silný pocit. Demetri říkal, že ty komnaty patřily Didyme." Při zaznění jejího jména sebou Aro patrně trhnul. „Chtěla jsem vědět, jestli bys mě do nich nepustil. Přála bych si vidět, co se tehdy přesně stalo."

„Vždyť to víš," upozornil mě hrubým hlasem.

Polkla jsem. „Ano, ale zajímalo by mě to přesněji. Samozřejmě však chápu tvé soukromí, takže se klidně obejdu..."

„Občas do toho pokoje chodí Marcus. Nic jsme tam neměnili, vše zůstalo takové, jako když nás opustila. Je to, jako by tam stále žila. Zavedu tě tam, jen musíme doufat, že nenarazíme na Marcuse."

---------------------

Stála jsem vprostřed ložnice; Aro řekl, že na tom místě zemřela. Měl pravdu. Všechno vypadalo, jakoby se měla každou chvíli vrátit. Postel byla ustlaná, zrcadlo na stěně vyleštěné, nikde ani smítko prachu. A já cítila tu sílu. Bylo to neuvěřitelné, svírala se mi z toho hruď. Atmosféra mě naprosto pohltila, nechala jsem se unášet na vlnách minulosti.

Pokoj byl trochu v mlze, ale přesto mi to připadalo skutečné. Didyme stála ke mně zády a upravovala se v zrcadle. Přes modré šaty měla přehozený černý hábit. Rozčesávala si vlasy a tiše zpívala. V rudých očích jí poskakovaly jiskřičky štěstí. Cítila jsem to – tu neskutečnou radost.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Aro. S úsměvem se na něj otočila. Jejich podobnost byla veliká, spíš jako by byli dvojčata. Na Arovi šla vidět trochu roztěkanost, ale jinak se taktéž usmíval.

Přišla k němu a láskyplně jej objala. „Aro, jsem tak šťastná!" Usmívala se a tiskla svou tvář do jeho vlasů.

„Já za tebe taky," pohladil jí po zádech.

Uvolnila sevření a přešla k posteli, na které ležela brašna. Začala se v ní přehrabovat. „Snad mám vše, co potřebuji. Už se nemohu dočkat. Marcus říkal, že mě vezme do Egypta. Chtěli bychom se na čas zdržet i v Persii nebo Palestině." Mluvila tak rychle, jakoby měla jen daný čas a poté prostě mluvit moci nebude. Byla to vlastně pravda, ale to nemohla vědět. To, jak se na vše těšila, pro mě bylo jako utrpení.

„Sorella," chytl jí za ramena a promnul. „Uklidni se, ano?"

Nadechla se a vydechla. S širokým úsměvem a zářícíma očima se na něj otočila. „Vím, že se opakuji, ale jsem nadšená. Šťastná. Zamilovaná. Děkuji ti, fratello, že jsi mi dovolil tento cit zažít."

Pohladil jí po tváři. Zahlédla jsem v jeho očích bolest, ale než to stihla postřehnout i ona, vtáhl si jí do objetí. „Didyme, já mám tě, sorella, rád. Proto doufám, že odpustíš mi můj hřích."

„Ne!" zaječela jsem, ale nebyla jsem tam doopravdy, abych tomu zabránila.

Arovy ruce se přesunuly k jejímu krku a sevřely. Oči jí bázní potemněly. Polil mě čirý strach. Svíralo se mi srdce v důsledku toho, jak mě ten pocit pohltil. Odvážila jsem se podívat na to, co bude následovat.

Rychlým pohybem zvednutí rukou jí zabil. Zaječela jsem a padla na kolena. Tělo Didyme leželo na zemi a Aro držel v rukou její hlavu. Pohlížel jí do obličeje a ani se nesnažil zakrýt smutek. Čekala jsem, že potom, co Didyme zemře, už mě nebudou ovládat žádné její pocity, ale nebylo tomu tak. Zmocnila se mě prázdnota. Jakoby kolem nebylo nic, jen nekonečnost, nekonečná samota a beznaděj.

Aro se natáhl pro louč a plamen přiblížil k jejímu tělu...

Nevím jak, ale podařilo se mi vrátit zpět do reality. Klečela jsem na zemi a celá se třásla.

„To bylo příšerné," ozval se Aro.

Opomněla jsem jeho přítomnost. Opíral se o zeď a nevypadal, že je celou svou myslí tady. „Vi-viděl jsi to," došlo mi. „Jak to že jsi to viděl?"

„Ztratila jsi rovnováhu a udělala krok vzad, přičemž ses mě chytla. Ve chvíli, kdy mi děkovala za svobodu, těsně před tím, než jsem jí zabil. Ta vzpomínka mě pronásleduje celý život, ale teď dostala nový rozměr. Příšerné to znovu prožít."

---------------

Pozn.: Fratello - bratr; sorella - sestra.
Tak v této velice pozdní kapitole se projevil Bářin dar v plné síle. Věřte, že tato zkušenost se jí v budoucnu bude hodit. 
Lituji, ale to je vše, co vám nyní napíšu. Únava na mě pomalu doléhá.
Krásnou noc vám přeje Webi 😘.