Mr. Cold

56.

Harry:

Sedím tady netrpělivě na chodbě v jedné z nejlepších nemocnic a stále mi nikdo neřekl co se děje. Odvezl jsem sem Nell více jak před hodinou a od té doby nic nevím a začínám být z toho dost nervózní.

,,Promiňte, madam,, Oslovím jednu ze zdravotních sester.

,,Ano?... Oh, zdravím pane Stylesi,, Usměje se když ke mně zvedne svůj pohled od papírů. Je to postarší dáma, možná něco kolem padesátky hádám.

,,Zdravím, nevíte co je s mojí ženou?Odvezl jsem ji sem víc jak před hodinou a pořád nic nevím,, Řeknu už naléhavěji a možná i trochu podrážděně.

,,Pokusím se vám to zjistit,, Snaží se mě uklidnit, ale to je celkem k ničemu. Kde ta ženská sakra je! Všem tady všechno hrozně trvá! Tohle by se u mě ve firmě nikdy nestalo! Vždyť to je nemocnice proboha!

,,Pane?,, Vyruší mě z mého nadávání ta ženská. Konečně!

,,No? Tak co je s ní!,, Okamžitě se zvednu a naléhám na ni.

,,Víte... Vaše žena nevydržela veliký nával... Zřejmě stresu, tak se domnívají doktoři... A... Je mi to moc líto ale...,, Nedopoví když jí už skočím do řeči.

,,Co! Co je vám líto! Co se sakra stalo mojí ženě!,, Vykřiknu.

,,Vaše žena bude v pořádku, ale... Potratila. Je mi to moc líto, omlouvám se,, S těmito slovy odejde a já jen zůstávám stát na místě. Ani se nehnu.
Ne. Naše Bianca... To se přece nemohlo stát. Za všechno můžu já, to kvůli mě měla stres. Co teď budeme dělat.
Tohle si nikdy neodpustím do konce života ne! A co hůř... Nell taky ne.
Vždyť je to moje vina, to já mohu za to, že to Bianca... Sesunu se na sedačku v čekárně a nejsem schopen se ani pohnout. V tom se otevřou dveře, ale já nic nevnímám.

,,Je mi líto pane, že vám musím říct tak smutnou zprávu... Vaše žena potratila,,
Oznámí mi doktor informaci, kterou už dávno vím. Já ale moc nereaguji. Pouze nechávám své oči zabodnuté do země před sebou.

,,Chtěl jsem se vás ale zeptat jak...,,

,,Můžu za to já jasný?! To já! Je to moje vina! To kvůli mě se tohle všechno stalo!,, Vykřiknu najednou a doktor na mě jen udiveně kouká.

,,D-dobře no... Je mi to líto. Vaše žena je ale v pořádku a stabilizovaná. Můžete ji navštívit,, Promluví a já se na něj zoufale podívám. Ano, jsem zoufalý. Ztratil jsem to nejcennější co jsem měl. Biancu, ale i Nell. Vím, že mě už nikdy nebude chtít vidět a toho se bojím nejvíc, že mě opustí.

,,Nell?,, Vejdu do jejího pokoje. Když ji spatřím mé srdce se rozdělí na dvě půlky. Leží tam připojena na mnoha přístrojích a hadičkách.

,,Nell,, Oslovím ji znovu a přejdu rychle k ní, když uvidím, že na mě upřela svůj pohled.

,,Běž pryč,, Řekne potichu a slabě.

,,Lásko, moc mě to mrzí já...,, Nedokážu ani dokončit větu a opatrně ji chytím za ruku.

,,Běž pryč!,, Řekne už trochu hlasitěji, ale stále šeptá. Zoufale se na ni podívám. Snažím se jí opět něco říct, ale ona mě zastaví.

,,Vypadni slyšíš? Vypadni!,, Rozkřičí se na mě z plných plic a já sebou trhnu.
Po tváři se jí rozkutálí slzy a já nesnesu takovýto pohled na ni. Ničí mě to.
Nechci ji opustit. Nechci odejít. Přesto se ale pomalu zvednu a ještě jednou se na ni otočím.

,,Moc mě to mrzí,, Řeknu potichu a už mizím za dveřmi nemocničního pokoje...