Mr. Cold

74.

Nell

Když jsem se ráno probudila, byla jsem chvíli zmatená. Potom jsem si ale vybavila vše, co se včera stalo. Postavila jsem se z vysoké a mohutné postele a vykročila směrem k oknu, které se majestátně tyčilo na ozdobných zdech.
Podívala jsem se ven a úžasem otevřela pusu. Vypadá to tady spíše jako na zámku než nějaký úkryt. Naskytl se mi pohled na dokonale upravené veliké zahrady plné květin, keřů a všemožných okrasných rostlin a stromů. Uprostřed toho kolosu se tyčila několikametrová fontána, kterou kolem dokola lemovala kamenná místa na prosazení se. Ten pohled na tohle všechno byl dechberoucí... Otevřela jsem zdobnou skříň, která byla plná krásných šatů. Převlékla jsem se tedy do jedněch a poté si navlékla i krásné střevíčky. V koupelně jsem se upravila a vlasy sčesala do elegantního drdolu. Poté jsem už mohla vyrazit do jídelny, měla jsem opravdu veliký hlad.
Jediným problémem bylo to, že vůbec netuším, kudy do té jídelny jít...
Rozešla jsem se tedy po rozlehlém sídle a zamířila dolů po schodech kde jsem narazila na postarší paní.

,,Zdravím, promiňte... Nevíte kudy do jídelny? Nebo kuchyně?,, Dodala jsem k otázce.

,,Oh, dobré ráno slečno. Ale jistě pojďte za mnou,, Vřele se na mě usměje a naznačí mi ať ji následuji. Dostaneme se do obrovské místnosti s dlouhým několikametrovým stolem uprostřed, u kterého jsou však pouze dvě židle. Nechápavě se na to podívám čehož si žena, která ještě stále stojí vedle mě všimne.

,,Víte, pan Styles tady ještě nikdy žádnou návštěvu neměl... Nikdy tady nikoho nepřivedl. Je to velice osamělý muž,, Dopoví, a já se nestačím divit. Nikdy tady nikoho nevzal. Ale proč tady nikdy nevzal mě? Vždyť jsem byla jeho žena... A je tady ještě další věc... Ta paní zřejmě vůbec netuší, že někdy nějakou ženu měl... Pouze jemně přikývnu a ona mě usadí ke stolu, který je plný jídla.

,,Jsme opravdu rádi, že tady někdo je,,
Řekne s úsměvem a poté odejde.
Zůstala jsem zde sama, ve veliké místnosti... Kde je vůbec Harry?

Harry

Už asi půl hodiny nervózně pochoduji po mé pracovně čekajíc na Mary. Je to má dlouholetá kuchařka. Je v důchodu a její manžel zemřel před pěti lety.
Je na ni celkem spoleh. Za pár chvil už stojí ve dveřích a usmívá se.

,,Slečna už je v jídelně na snídani pane,,
Oznámí mi a já se jen nervózně ošiji.
Nikomu jsem tady neřekl, kdo vlastně Nell je. Že je to má žena... Tedy... Bývala to má žena. Teď už není... Nenávidí mě.

,,Proběhlo všechno dobře? Nestěžovala si na něco? Chutná jí?,, Zasypu ji svými absurdními otázkami.

,,Ano, všechno bylo v pořádku... Je to velmi milá mladá dáma,, Řekne s úsměvem.

,,Dobře... Můžete jít,, Promluvím po chvíli a ona s úsměvem odejde...
Nevím co mám dělat. Mám tam jít nebo ne? Bude mě chtít vidět? Po nějaké době rozmýšlení se rozhodnu za ní přeci jenom jít. Vstoupím do jídelny, ale Nell už u stolu nevidím. Místo toho stojí u okna a vyhlíží ven. Chvíli tam jen tak stojím jako idiot a potom si mírně odkašlu abych upozornil na svou přítomnost. Ona se rázem otočí a tím mě zbaví všech slov. Vypadá nádherně. Šaty, které si oblékla jí dokonale sedí. Jsou černé ve vintage střihu s opravdu mírným výstřihem, který lehce zvýrazňuje její malá prsa. Vlasy má vyčesané do elegantního drdolu a její líčení je velmi jemné. Dívá se na mě svýma očima a já si až potom uvědomím, že bych měl něco říct.

,,Ehm... Ahoj... Jak se ti tady líbí... Vyspala jsi se dobře? Chutnala ti snídaně?,, Vyhrknu ze sebe. No jistě... Jako idiot.

,,Jo... Máš to tady hezké. Snídaně byla moc dobrá,, Odpoví jednoduše a otočí se zpět k oknu. Bože, je tak krásná, že bych ji teď nejradši celou zlíbal od hlavy až k patě. Pomalu přejdu k ní a stoupnu si přímo za ni. Když si všimne mé blízké přítomnosti, otočí se. Zdvihne hlavu a podívá se mi zpříma do očí. Jsem jí tak blízko, ale zároveň tak daleko.

,,Nell,, Řeknu tiše. Nemohu si pomoct.
Ona jen sklopí hlavu a o pár kroků se ode mě vzdálí. Já si jen povzdechnu a přejdu k ní opět blíž.

,,Nikdy jsem tě nepřestal milovat,, Promluvím a podívám se jí hluboce do očí.

,,A ty? Miluješ mě ještě?,, Položím jí otázku, jejíž odpovědi jsem se vždy tolik bál... Mlčí... Nic neříká a jen sklopí hlavu. Mé srdce právě zasáhne bolestná rána. Povzdychnu si a bolestně skrčím obočí. Můžu si za to sám... Otočím se tedy a chystám se k odchodu.

,,Já...,, Promluví najednou tiše a já se rychle otočím. Její oči plné slz se na mě dívají.

,,Bojím se... Mám strach se k tobě vrátit. Budeš mi zase lhát a... Já už nechci... Nechci se už trápit,, Řekne plačtivě.

,,Ne... Nemusíš se ničeho bát Nell. Už bych ti nikdy nelhal. Slibuji... Opravdu Nell, slibuji,, Přiběhnu k ní a chytnu ji za její útlá ramena. Ve skrytu duše doufám, že mi odpustí... I když jsem už tomu přestával věřit.

,,Jak ti mohu po tom všem věřit. Řekni... Jak?,, Promluví s pláčem a sesune se do mé náruče.

,,Dokážu ti to... Dokážu ti, že mi můžeš věřit,, Řeknu a stisknu ji ve své náruči ještě silněji. Chci, aby mi věřila. Přesvědčím ji o tom.

,,Dáš mi šanci?,, Položím jí otázku a ona se na mě podívá. Pozoruji ji s takovou nadějí. Chvíli se rozmýšlí a potom odpoví.

,,Dobře,, Řekne jen. A já nevím co dělat.
Možná tomu sám nevěřím. Dala mi šanci. Myslel jsem, že už se to nikdy nestane. Jemně vezmu její dokonalý i když uplakaný obličej do mých dlaní, hluboce se jí podívám do očí a políbím ji. Nejněžněji a nejláskyplněji jak nejvíce umím. Ty rty... Tolik mi chyběly. Její vůně. Ona... Už ji nikdy nenechám odejít.