Mr. Cold

72.

Nell

Už to jsou tři dny co trčím tady. Jsem někde uprostřed lesa v nějaké vile a jediní lidé, kteří mi dělají celou tu dobu společnost jsou Haroldovi muži. Ochranka, která se se mnou ani nebaví. Je to hrozné. Jsem v domě plném mužů a jsem tady úplně sama. Mám strach a doba, kterou tady trávím v jejich přítomnosti je neúprosně dlouhá. Vždy po chodbě míjím jen jejich kamenné výrazy. Vůbec nemám ponětí, kde je právě teď Harry a co dělá. Ublížil mi a lhal mi, ale i přesto mám o něj strach. Doufám, že se mu nic nestalo. Vůbec se mi od té doby co jsme se viděli v mém bytě neozval. Jen mě nechal jeho ,,gorilám,, ať se o mě postarají.
Potřebuji ho vidět. Potřebuji vědět, že je v pořádku. Je něco málo po půl čtvrté odpoledne a já sedím opět v mé ložnici u okna a čtu. Objevila jsem zde krásnou knihovnu se spisy plnými filozofie a nauky o všech možných vědách. Vždy jsem milovala tento druh literatury. Nějak mě to inspiruje. Hodně mě to zajímá. Zrovna jsem hluboce začtená do jedné z knih když v tom někdo zaklepe na dveře a následně je otevře. Je to jeden z těch chlapů.

,,Slečno? Sbalte si věci. Za třicet minut odjíždíme,, Sdělí mi stroze a opět dveře zavře... Cože? Kam zase pojedeme? To nemůžeme zůstat tady? A co Harry? Kde je on? Udělám tedy jak mi bylo řečeno a nezapomenu si s sebou vzít i pár knih. Za necelých dvacet minut už jsem nachystaná u vchodu a čekám co se bude dít dál. Nikdo neřekne ani slovo a pouze mě dovedou k autu. Nasednu si tedy a ani se nestačím připoutat a už zběsile vyjíždí. Co se to sakra děje?!
Na nic se však neptám a jen mlčky sedím a dívám se z okna. Chybí mi ty bezstarostné chvíle kdy mým největším problémem byla nedokončená povinnost. Vždy jsem milovala dlouhé procházky po krásných stráních Skotska nebo Irska. Jezdili jsme tam někdy s dětským domovem na výlety, ještě předtím, než si mě rodiče adoptovali a já se vždy tolik těšila.
Potom jsem ale dospěla a problémy se začaly hrnout. Postarat se o práci, bydlení, jídlo, abych měla z čeho žít... To byly pro mě veliké problémy. Ovšem to jsem ještě nevěděla co mě teprve čeká, když jsem potkala Harryho Stylese... Arogantního, sebestředného,
zlého, hrozivého, ale velmi okouzlujícího muže, který mi od základů změnil celý život. Byla jsem tak ráda když jsem u něj získala tu práci. Brala jsem to jako obrovskou zodpovědnost a čest pracovat pro takového člověka jako je on. Vůbec se ke mně nechoval pěkně, ale já se i přesto do něj dokázala zamilovat.
Milovala jsem ho celým svým srdcem... A stále miluji. Po další hodině neskutečně dlouhé cesty jsem si konečně všimla kam míříme... Letiště.
No to snad ne! Já s nimi nikam nepoletím!

,,Chci svůj mobil!,, Vyhrknu zničehonic rázně. Ano, i mobil mi zabavili.

,,To nepůjde slečno,, Odpoví mi jeden z těch pitomců a já už začínám být vážně naštvaná.

,,Okamžitě mi dejte ten mobil! Chci mluvit s Harrym. Chci vědět co se to děje. A chci sakra vědět kam mě vezete!,, Vykřiknu poslední větu a jeden z mužů se na mě otočí.

,,Vezeme vás na letiště. Poletíme s vámi do Norska. Tam už pana Stylese uvidíte. Bude tam na nás čekat,, Odpoví mi a otočí se zpět dopředu. Do Norska?! Proč proboha zrovna tam? Pokud ale mluvil pravdu znamená to, že se už s Harrym konečně uvidím. A to tedy nebude pěkné... Pro něj. Po příjezdu na letiště projedeme mě neznámou trasou a vjedeme rovnou na runway. Co to má být?! Potom si však všimnu velkého letadla před námi s otevřeným zadním prostorem. Vyjedeme po rampě nahoru přímo do letadla a řidič zastaví.
Za námi se už pomalu uzavírá poklop a já jsem naprosto v šoku. Žádná pasová kontrola nebo odbavení zavazadel. Prostě jsme jen tak vjeli na runway a autem přímo do letadla...
Jakmile jsme vystoupili, zamířili jsme po schůdkách nahoru a mě se umožnil výhled na velké luxusně zařízené letadlo. Vlastně to tady ani nevypadá jako uvnitř letadla, spíš jako luxusní hotel nebo něco takového. Zamířila jsem do prostoru kde byla veliká dvojlůžková postel. Když jsem se na ni posadila, všimla jsem si na peřinách zlatem vyšitým iniciály H.S.
Lehce jsem se pro sebe usmála. Ani ty peřiny nemůže mít normální...
Řekli mi, že poletíme čtyři hodiny tak si ještě nachvíli lehnu... Ty poslední tři dny jsem téměř vůbec nespala...