Mr. Cold

81.

Nell

Už asi dvě hodiny pečlivě zkoumám všechny ty dokumenty... O mě tam je úplně všechno. Dokonce i mé rodné číslo, občanský průkaz, pas. Našla jsem zde i svou váhu a míry. To je opravdu divné. K čemu to všechno? Potom jsem se ale zaměřila na Andrein spis. Velmi zajímavé... Píše se tady, že její matku zavraždil její otec. Otřesné. A sama má na svědomí několik vražd! To je víc než znepokojivé. Potom jsem ale našla ještě něco dalšího. Podrobnosti její svatby s Harrym. Jsou tady i fotografie.
To snad ne! Opravdu se vzali v kostele?!
Dva vrazi?! A tolik lidí s plno hříchy kolem!? To je tak neuctivé vůči tomu místu... Je tady fotografie jí a Harryho u obřadu. Při tom pohledu mě silně píchne přímo u srdce. Vypadají tam šťastně. Možná si ji bral opravdu z lásky. Bože! Ne. Nemohu se na to dívat...
Vrátím zpátky fotky tam, kde byly když uslyším něčí kroky u mého pokoje.
Rychle spisy schovám pod polštář a sednu si k oknu... Po chvíli se dveře otevřou a stojí v nich Harry...

,,Nepůjdeš se dolů najíst?,, Zeptá se mě hned jakmile se na něj otočím.
Jen zakroutím negativně hlavou a otočím se zpět. Pomalu přejde k posteli a posadí se na ni. Stočím tedy svůj pohled znovu na něj a mlčky jej pozoruji, čekajíc co bude říkat dál.
Ani po pár minutách však ze sebe nevydá ani hlásku a proto od něj znovu odvrátím svůj pohled a zádívám se směrem do krásné zahrady.
Bílou pokrývkou zahalené jehličnaté stromy se tyčí podél cestiček vedoucích do různých směrů. Ty hlavní však vedou k zamrzlé honosné fontáně, která je největší ozdobou této okouzlující zahrady... Zadumaně sleduji dění venku když v tom uslyším prudkou ránu, jakoby něco spadlo na zem. Otočím se tedy a když uvidím dění přede mnou, dech a tep se mi zcela zastaví... Harry stojící nad dokumenty, které jsem měla, tedy aspoň jsem si to myslela,bpečlivě uschovány pod polštářem teď byly venku a na stole.

,,Co to má znamenat! Kde jsi to vzala!,,
Zahřmí svým hlubokým hlasem a ukáže prstem na papíry. Strachy a nervozitou jen nahlas polknu.

,,Já...,, Nedopovím však když se můj hlas zadrhne a v půlce věty selže.

,,Ty jsi se mi hrabala v mých věcech!?,,
Zakřičí znovu a přejde ke mně rychlostí blesku. Mé tělo rázem ovane nepříjemný pocit a strach. Když se však stále nemám k odpovědi, surově mě chytí za ramena a vyzvedne mě tak, abych se postavila.
Stojím před ním jako malé dítě se slzami v očích.

,,Tak odpověz!,, Zakřičí najednou tak nahlas a já se probudím z jakéhosi tranzu když silně zatřese celým mým tělem.

,,P-promiň... Já... Je-n jsem ch-chtěla vědět c-co se děje,, Zapláču a sklopím pohled třesoucí se strachy.

,,Jak jsi si to mohla dovolit! To co jsi udělala ty, si ještě nikdo nikdy nedovolil! Jak se vůbec opovažuješ!,,
Zatřese se mnou řvoucí na celý pokoj ne-li i chodbu. Potom mě pustí a začne plný vzteky chodit po ložnici sem a tam... Pak se však najednou zastaví a pomalu se na mě podívá svým temným pohledem. Rázem ztuhnu a než se stačím jakkoli pohnout, jeho mohutná dlaň přistane přímo na mé tváři.
Tímto nečekaným činem ztratím rovnováhu a spadnu rovnou na tvrdou podlahu. Syknu bolestí a jakmile zdvyhnu své uplakané oči, přistane mi na líci další silná rána. Chytnu si obě tváře a pod návalem té bolesti si je začnu mnout. Nanovo se rozpláču, ale tiše. Bojím se v téhle chvíli i dýchat.
Pod strachem z další rány se po čtyřech odsunu do nejbližšího rohu a stočím se do toho nejmenšího klubíčka. Jeho postava se na mě otočí a spočine na mně svým pohledem. Okamžitě si skryji hlavu mezi kolena a pouze čekám co se stane. Strachy se celá třesu a když se po nějaké chvíli odvážím zvednout pohled, uvidím jej klečet přímo před sebou. Leknutím sebou cuknu a snažím se přimáčknout ještě více ke stěně i když už to není možné. Jeho pohled však už není takový jako před pár chvílemi. Je zničený a plný lítosti. Pomalu ke mně natáhne ruku, ale já se co nejrychleji zvednu a uteču do koupelny kde zamknu dveře. Sesunu se na zem a opřu se o ně. Teď už není můj pláč tichý, ale řekla bych přímo hysterický.

,,Nell... Promiň. Nechtěl jsem ti ublížit.
Je mi to líto. Promiň,, Uslyším jeho hlas u dveří.

,,Ujely mi nervy já... Prosím Nell...
Otevři. Ani se tě nedotknu slibuji,, Povzdychne si a čeká na mou odpověď.

,,Běž p-ryč,, Zavzlykám a na žádná jiná slova se již nezmohu.

,,Já opravdu nechtěl, promiň,, Řekne tiše a po pár minutách uslyším vzdalující se kroky. Odešel...
Zvednu se ze země a přejdu k zrcadlu.
Při pohledu na mou dotlučenou tvář se zhrozím. Zítra to nebude červené jako dnes, ale fialové. Co budu dělat? Jak tohle zamaskuji? Posadím se na vanu a ze všech událostí co se před chvíli odehráli mi začnou z očí nanovo téct proudy slz. Bojím se z téhle místnosti vyjít. Co když tam ještě někde je a čeká až vyjdu ven? Co když mi chce ještě ublížit? Musím se odsud dostat co nejdřív. Chci domů...