Mr. Cold

62.

Nell

Ráno mě probudilo příjemné cvrlikání ptáků za oknem a jemný ranní sluneční svit. Trochu jsem se probrala a pootočila hlavu do strany, ale v úplném pohybu mi zabraňovala něčí ruka položená na mém boku zahaleném přikrývkou. Otočila jsem se tedy co nejvíc to šlo, abych uviděla tvář dotyčného. Ale ne!... Harry.

,,Sakra... Ne, ne, ne,, Zakleji si sama pro sebe, ovšem nahlas.

,,Nemusíš se bát, nic se nestalo,, Ozve se za mnou chraplavý hlas a jeho mohutná mužská postava se zvedne do sedu. Prohrábne si své dlouhé lesklé vlasy a stočí svůj obličej směrem k oknu.

,,Nic se nestalo,, Řekne si pro sebe znovu a já mohu slyšet mírné zklamání v jeho hlase.

,,Tak mi tedy řekni, proč jsi v mé posteli?!,, Řeknu a zcela se na něj otočím.

,,Přišli jsme pozdě a byli jsme oba tak unavení, že nám bylo jedno kde ležíme, nebo aspoň mně. Taky jsme se líbali, ale nevím jestli si to pamatuješ, protože jsi vypila trochu víc vína... No a potom jsi to zarazila a lehla si... Za pár minut jsi usla,, Pousměje se když mi dopoví co vše se včera večer stalo. Ovšem, že si pamatuji, že jsme se líbali, ale to mu nemohu přiznat.

,,To si nepamatuji takže navrhuji na to vše prostě zapomenout,, Odvětím striktně a podívám se na něj.

,,Jak jinak. A mimochodem... Jsi v mojí ložnici a ne ve svojí,, Pousměje se a odejde z pokoje zatímco já zde zůstávám jen opařeně sedět na tedy jeho posteli.

Harry

No jasně jak jinak než na to všechno zapomenout... Mluvil jsem pravdu, včera jsme se jenom líbali a kdyby to neukončila, možná by to došlo ještě dál. A já blbec si myslel, že to pro ni něco znamenalo. Bohužel to zřejmě znamenalo hodně pouze pro mě. Pořád ji miluji copak to nevidí? Musí přeci existovat způsob jak ji přesvědčit. Když jsem se vedle ní ráno probudil, bylo mi jedno, že jsme spolu nespali. Ten pocit když jsem ji mohl cítit vedle sebe byl nepopsatelný. Tolik mi chybí ta společná rána kdy jsem mohl pokaždé sledovat její dokonalý obličej když spí. Nebo když si v létě vyšla na balkon pouze zahalená jemnnou přikrývkou. Vypadala vždy tak božsky. Vlastně jsem si ale nikdy neuvědomoval o kolik je mladší let. Je to svým způsobem ještě dítě. Tedy oproti mé osobě. Možná i to je velký problém mezi námi dvěma. V jejich letech jsem ji vystavil situacím, které by měla řešit až tak ve třiceti. Jinak to ale nešlo a ona se vším souhlasila. Vždy.

,,Tak já už půjdu,, Ozve se za mými zády její jemný hlas.

,,Počkej. A co snídaně?,, Zeptám se a doufám, že ještě aspoň chvíli zůstane.

,,Nemám hlad, díky,, Trochu se usměje a já jen se sklamáním přikývnu. Doprovodím ji tedy ke dveřím a kývnu na řidiče aby ji odvezl domů.

,,Můžu tě ještě někam pozvat? Mohli bychom si ještě znovu někam zajít,, Optám se s nadějí v hlase. Opravdu rád bych se s ní zase vídal a trávil čas.

,,Měj se Harry,, Řekne s mírným úsměvem a už se za ní zavírají dveře auta zatímco já zůstávám nečinně stát na místě a sleduji jak se pomalu vzdaluje. Když vejdu zpět dovnitř domu, obklopí mě ten známý pocit samoty a smutku. Doufám, že se s ní ještě uvidím, i když po tom co mi řekla při odjezdu si tím nejsem až tak úplně jistý.