Mr. Cold

58.

Uběhla už nějaká doba od toho, co jsme se s Harrym odloučili. Nechtěl podepsat rozvod a já už neměla sílu na to ho dále přemlouvat, a proto jsem se aspoň odstěhovala. On zůstal v New Yorku se svou firmou, kde se přestěhoval a já jsem odletěla zpátky do Londýna. Oh, Londýn, můj domov. Pokaždé co jsem tady mám pocit, že jsem na správném místě... Že jsem opravdu doma.
Po svatbě jsem se chtěla do Anglie odstěhovat, ale Harry to okamžitě zamítl, protože jeho firma je v New Yorku. Jak já tu firmu nenávidím. Má firmu i v Londýně kde jsme se poprvé setkali, ale nakonec skončil v New Yorku. Pokaždé co jsem uviděla tu budovu třeba v televizi nebo časopise, ovládl mě vztek. Trávil tam nespočet času, někdy přicházel domů nad ránem a já na něj čekala někdy i se slzami v očích z obav, zda je opravdu v práci nebo někde jinde s nějakou jinou. A když jsem se dozvěděla, že mě podvedl se svou asistentkou? Takovou bolest jakou jsem v tu chvíli pocítila, to se nedá snad ani popsat. Pokaždé co si na to vzpomenu to stále bolí. Slzy mi opět pomalu stékaly po načervenalých tvářích. V Anglii je teď už v tuto dobu pořádná zima neboť se rychle blíží prosinec a s ním i Vánoce. Tohle budou mé první svátky bez něj. Rozhodla jsem se, že to nebudu ani nějak moc řešit. Jenom si upeču nějaké cukroví, abych měla čím zahánět žal. Pomalu se brodím zasněženými uličkami Londýna do své oblíbené kavárny.

,,Dobrý den, mohu vás požádat o jedno karamelové latté? Děkuji,, Usměji se na mladou brigádnici a ona se do toho ihned pustí. Chvíli jí to sice potrvá, ale to nevadí. Každý se to musí nějak naučit. Za chvíli mi už však s úsměvem podává mou kávu.

,,Tady to je. Promiňte, že to tak trvalo,, Nesměle se usměje.

,,To je v pořádku,, Povzbudivě se na ni usměji a už si jdu sednout na mé oblíbené místo. Vždy, když je v Londýně zamračený a deštivý den si tady sednu, dám si kávu a čtu si knihu nebo noviny.
Dnes jsem si však svou knihu zapomněla, tak si přečtu aspoň nějaké novinky ze světa...

,,Promiňte, madam?,, Vyruší mě někdo po nějaké době čtení. Zvednu hlavu a upřu svůj pohled na mladíka, který může mít tak něco málo přes dvacet.

,,Ano?,, Odpovím mírně zmatená, protože jsem tohohle mladíka nikdy předtím neviděla.

,,Omlouvám se, že vás ruším paní Stylesová, jsem John, asistent pana Stylese,, Oznámí mi s malým úsměvem na tváři. Mé zorničky se rozšíří a dech se zastaví. Ne! Hlavně to ne.
Nic ze sebe nevydám a proto pokračuje.

,,Jsem tady, abych vás jménem pana Stylese pozval dnes na večeři. Je služebně tady v Londýně a poslal mě, abych vás vyhledal a vyřídil vám toto pozvání,, No to snad ne. Nevím jestli mám být naštvaná nebo udivená. To neumí přijít sám a říct mi to? Má snad strach, že ho odmítnu? Protože to se stane!

,,To už mu ani nestojím za to, aby mě pozval sám? Místo toho sem pošle svého asistenta,, Odfrknu si nahlas a mladík v obleku stojící u mého stolu se zatváří trochu zmateně. Jakmile však k němu opět zvednu zrak, zpozorní.

,,Vzkažte prosím panu Stylesovi, že jeho pozvání na večeři nepřijímám a pokud něco potřebuje ať za mnou laskavě přijde sám,, Oznámím mu zatímco si už oblékám kabát.

,,Naschledanou, těšilo mě,, Rozloučím se a rovnou odcházím z kavárny. To snad ani není možný. Neviděli jsme se už opravdu dlouho a on potom ještě pošle své lidi aby za něj něco domlouvali... Zbabělec! Pořád se cítím zrazená a asi nikdy na to nezapomenu. Musím už jít ale domů. Začíná tady být opravdu velká zima.