Dcera Olympu

Prolog

„Cože?!“ zahřmí palácem na vrcholu Olympu. Zeus celý rozlícený přechází po místnosti a jeho tvář je zkřivená vztekem. Hůl blesků se v jeho ruce nebezpečně chvěje.

„S tím musíme něco udělat.“ Řekne odhodlaně Héra. V jejích očích se zračí zhnusení nad touto situací, i když ví, že na ní nese značný podíl.

„Tak počkat co Artemis?“ zeptá se s nadějí Apollón, Artemidino mladší dvojče.

Zeus i Poseidon se podmračí. Jeho dcera byla vždy proti tomu, aby kdy měla děti.

Ozvou se tiché kroky, které by lidské ucho nezaslechlo. Do místnosti vejde poměrně mladá a krásná dívka. Pohlédne na všechny neuvěřitelně světle modrýma očima, ve kterých se zračí srpek měsíce. Bílé vlasy má po pás a hlavu hrdě zvednutou.

„Omlouvám se.“ Prohlásí medovým hlasem a jde si sednout na jednu ze židlí, které jsou postaveny uprostřed zlatě zdobené místnosti s honosnými sloupy.

Krátce pokývne a usedne mezi Apollóna a Démétér. Z druhé strany na ní pohrdavě koukne Héra a dále ji ignoruje.

Artemis se nad jejím chováním ušklíbne. Sleduje dění a rozhovor ostatních Bohů.

„Jsou nebezpeční, musíme se jich zbavit.“ Zasyčí za Diem Hádes.

„Možná mohou být nebezpeční, ale pořád to jsou naše děti. Jak můžete být tak bezcitní!“ vykřikne popuzeně Afrodité a probodne Bohy naštvaným pohledem.

„Navíc stále nevíme, jestli jsou všichni.“ Prohlásí vážně Poseidon a všichni pohlédnout na Artemis, ta hrdě zvedne hlavu. Pochopí, že pokud prozradí svou jedinou dceru, budou jí muset spolu s dětmi ostatních Bohů zabít.

„Artemis?“ Zeus k ní přijde a Artemis se postaví, všechny pocity se v ní vzbouří. Ví, že je vždy těžké obelhat Dia, ale ona musí, už jen kvůli své dceři.

Prvně sklopí pohled a sebere všechnu odvahu. Znovu vzhlédne a zdrtí jí nápor nebesky šedých očí, ve kterých se prohánějí blesky.

„Ne. Nemám dceru, navždy jsem se proti tomu postavila, zapomínáš?“ její hlas zní tvrdě, až se ona sama lekne. Apollón vedle nich cukne, ale zanechá si kamennou tvář. Někteří Bohové si oddechnou a jiní si ji podezřívavě prohlíží.

Zeus Artemis ještě dlouho pozoruje a nakonec jí pokyne, ať si opět sedne. Koukne na bratra a ten jen přikývne. Udělal by to samé co ona.

„Tím pádem se nemusíme bát, ale přesto… Herme,“ osloví zlatovlasého Boha, který okamžitě vstane, „Přiveď ke mně všechny Bohy, kteří mají na Zemi méně než dvouroční dítě. Chci je mít pod neustálým dohledem.“

Hermovy azurově modré oči se zablýsknout a okamžitě odchází z místnosti. Hned na to Zeus rozpustí celou radu a všichni, až na prozíravou Athénu odchází z místnosti.

Když se hnědovlasá Bohyně ujistí, že jsou opravdu všichni pryč, přejde k obrazu Země. Vznešeně mávne nad ním rukou.

Objeví se tam malá dívka, spíš novorozeně se safírově modrýma očima a rozesmátou tvářičkou. Athéna se nad tím výjevem pousměje.

„Je neuvěřitelné, co dokáže láska.“ Ozve se za ní Afroditin jemný hlas. Sejde těch pár schodů a postaví se k obrazu. Světlé lokny ji přitom poskakují na zádech.

Láskyplně pohlédne na malou, zubící se holčičku. Afrodite zahřeje u srdce, když dítě máchne ručkou po malé plyšové opičce.

„Povíš mu to?“ Afroditiny oči se zbarví z růžové zpět do modra a výjev zmizí.

„Komu?“ zeptá se Athéna, i když moc dobře ví, koho Bohyně krásy a lásky myslí.

„Diovi, komu jinému.“

„Ne. Obdivuji Artemis dlouho a tohle u mě obdiv k ní ještě zvedlo. Postavila se Diovi, aby ochránila nejen svoje děti, ale i ty naše. Jsem jí vděčná. Ty to povíš?“ v jejím srdci se ozve pochybnost. Afrodita je vždycky nevyzpytatelná a nikdo nikdy neví, co udělá.

„Nikdy.“ Prohlásí odhodlaně a neuvěřitelně tvrdě Afrodita.

„Apollón to věděl.“ Pokračuje Athéna a Afrodite jen s ponurým úsměvem přikývne.

„Apollón a Artemis si budou vždy velmi blízcí. Tím spíš budou jeden druhého krýt, než aby to dítě prozradili jejich otci.“ Někde z chodby přichází zvuk chůze mířící k nim. Bohyně na sebe pohlédnou a po nevyřčené dohodě se obě vydají jiným směrem.