Dcera Olympu

Po pohřbu 2/2

Celý dům se začne třást a nábytek posouvat. „Co to je?“ vykřikne Kara a chytne se Kristophera za ruku. Kassidy se jen stěží ovládne, aby ji jednu nevrazila. Jen nad ní zavrtí hlavou a rozběhne se ke dveřím.

Už je ani pořádně neotevře, když zpod nich začne protékat voda a skla oken začnou praskat pod náporem masy vody. Zůstane jen šokovaně zírat a hlavu zachvátí panika, jakmile ji ledová voda olízne špičky prstů.

„Co to zatraceně je?!“ to už se ani ona neudrží a začne couvat, jako by ji to mělo nějak zachránit. Okna prasknou a voda se nezastavitelně začne valit dovnitř. Až je u konce chodby zaleze do ložnice a zabouchne za sebou dveřmi.

I tady už je voda po kolena a oknem se žene voda.

„Co budeme dělat?!“ zakřičí skrz ten hluk Mason a vytrhne všechny z naprostého šoku. Jen na svého zlatovlasého bratrance překvapeně koukne a až teď si uvědomí, jak šíleně se klepe. Jen bezmocně zavrtí hlavou.

Uslyší, jak se někdo rozbrečí. Uvidí Hailey, jak se sveze do vody, která je jí najednou po krk. „Hailey! Vstávej sakra!“ zakřičí Melany, která se zmítá v stejném panickém šoku.

„Stephan a Thalia jsou tam venku.“ Zafňuká a Kass polije studený mráz. Oči se jí zalijí slzami, tohle nemohli přežít. Panika kolem jejího mozku se ještě více rozprostře. Nemá daleko od toho, aby začala ječet.

Najednou se Maxwell začne prodírat směrem k dřevěné konstrukci postele. Všichni se na něj nechápavě podívají. „Musíme utěsnit to okno!“ zakřičí, ale nejde ho skoro vůbec slyšet. Několik lidí kývne, ale ona se jen nechápavě koukne. Slova pro ni mají prázdný význam.

Voda se v jednu chvíli přestane tak šíleně valit, ale pořád nebezpečně stoupá. Už necítí skoro polovinu těla. Její mozek začne zastírat čím dál větší mlha. Přestane vnímat všechno okolo sebe. Nohy ji téměř neudrží, i když voda si s ní v podstatě už jen pohrávala.

Mlha v jejím mozku úplně zhoustne. Co se to vlastně před chvílí dělo? Do domku se nahrnula voda, uvízli vevnitř. A předtím se Stephan urazil, kvůli… polobohové. Zeus a Poseidon.

Celá ta mlha se rozpustí a celý mozek jí zaplaví další šok. Voda jí stoupla, až k ramenům a ostatní se snaží pomoct vzpamatovat Hailey, ale ta jen něco nesouvisle vykřikuje a zároveň brečí. Musí být v panickém záchvatu.

„Kristane!“ vykřikne, ale pusu ji zaplaví voda. „Kristophere!“ Znova má pusu plnou slané vody, kterou s nechutí vyplivne. Celé rameno má zase v ohni, ona se toho zranění nezbaví. Nikdo na její zavolání nezareaguje, naštvaně vyprskne vodu.

„Do prdele! Kristane! Kristophere!“ zakřičí hlasitěji a to už se na ní otočí. „Zastavte to!“ znovu vyprskne vodu a šlápne na kliku, aby se vytáhla ke vzduchu. „Sakra zastavte to! Nějak!“ jejich odpověď neuslyší, doopravdy si není jistá, jestli ji vůbec slyšeli. Když už jí pohled zamlží voda a ona se naposledy hltavě nadechne. Všechno zmizí pod vodou a všechen hluk je pryč. Jen proud ji táhne skrz místností.

Otevře oči, které ji okamžitě začnou štípat. Všude kolem ní je jen rozmazaná tma, jen uvidí tmavý obrys plující židle, která ji málem praští.

Narazí do něčeho tvrdého, než si uvědomí, že je to stěna. Pokusí se jí nějak zachytit, místo toho v následující chvíli ji voda začne táhnout někam jinam. Plíce začnou požadovat další kyslík. Praští se do hlavy. Strhne jí s sebou rychlejší proud, pokusí se kolem sebe něčeho zachytit, nebo aspoň vyplavat. Plíce jí začínají nesnesitelně bolet a celé tělo má v nesnesitelné křeči.

Kdyby mohla, brečela by. Necítí už nic jen bolest každého orgánu v těle. Z nedostatku kyslíku se jí začne motat hlava. Pokusí se nadechnout, ale plíce ji zaplní voda. Narazí bokem do něčeho tvrdého, z místa ji vystřelí další vlna bolesti. Určitě si narazila žebra.

Už se ani nebrání, prostě jen pluje s proudem, jako by byla jeho součástí. Plíce se naplní další vodou, až pomalu ztratí vědomí, když jí přijde, že uvidí hladinu. Nebo blouzní? Oči se jí zavřou, nedokáže je otevřít, cítí jen, jak si s ní voda pohrává.

Přijde si jako hadrová panenka, kterou naschvál upustila v řece, když jí bylo pět. Pak utíkala podél břehu, aby zjistila, jak se potápí a kudy plave. Nějak takhle se musela cítit.

Ucítí pod sebou zem. Kamení. Kamennou zem, nějak se musela dostat z domu. Chvíli se ještě převrací, na těle se začínají objevovat další odřeniny a naražené místa. Voda jí nakonec položí a ona ucítí na tváří vzduch, který ji vlije život do žil.

Zmateně se otočí a začne vykašlávat vodu, která se jí nahromadila v plicích. Pod prsty jí pořád tečou pramínky vody a konečně zděšeně otevře oči. Jas ji oslepí, až je musí znovu zavřít. Napodruhé se rozhlédne a uvidí několik zubožených dusících se postav, žádnou z nich nezná.

Několik dalších lidí jim pomáhá vstávat, několika z nich vytlačují vodu z plic. Jiným spravují hodně krvácející zranění a otevřené zlomeniny. Unaveně si sedne a jen zděšeně se rozhlíží po okolí. Ona to přežila, pomyslí si radostně, ale co ostatní. Udělají se jí mžitky před očima.