Dcera Olympu

Zrada

Zase se kouká na to, jak se k sobě ti dva tulí a objímají se. Jsou tu už hodně dlouho a oni se poslední dobou zajímají jen jeden o druhého. Dělají spolu téměř všechno. A když už se musí Kris sejít se svými blíže příbuznými, Kassidy mizí za tou černovláskou ze zapadlého krámu.

Kaře se nic z toho nelíbí, ale ze všeho nejvíc, jak se vyvíjí jejich vztah. Svůj vztek si vybíjí v soubojích a trénincích. Její střely jsou najednou rychlejší a přesnější, ale soustředěnost při magických trénincích je v tahu.

Sedí za stolem a místo toho, aby poslouchala nějaký hloupý výklad o tom, který bůh udělal toto a tamto, sleduje, jak si pořád něco šeptají do ucha. Žaludek se jí smrskne zlostí a ruda začne rudě žhnout.

Hrudník ji sevře palčivá vlna bolesti a bezmoci. V čem je sakra Kassidy lepší než ona? Co udělala špatně, že si vybral ji?

„Karo, přestaň používat svou moc. Na to máš jiné hodiny.“ Prohlásí vážně Tamara a pečlivě ji pohledem zkoumá obličej. Nejistě koukne na svojí ruku. Při vší té zlosti si neuvědomila, že se jí po ruce plazí rudé provázky, tvořící spirály a jiné velice podobné obrazce.

Rychle se soustředí na to, ať zmizí. Už je zná, jsou to obrazce žárlivosti. Občas je vídá u některých lidí, kteří sledují zamilované páry. Ale u sebe zatím nikdy, až to teď.

„Omlouvám se. Už se to nestane.“ Prohlásí monotónně a koukne na vůdkyni města znuděným pohledem. Tohle jí vůbec nebaví, pořád se tu říká to samé. Jen jiná jména, jiný vzhled, jiné schopnosti, ale pořád jsou všichni nebezpeční.

Když probírali její matku, musela z hodiny odejít. Nemohla snášet ten pohled na tu krásnou, elegantní ženu, která ji zanechala v rukou úplně cizích lidí. Ať už s jakýmkoliv účelem, nenáviděla jí za to.

Tamara jí zrovna říká něco o schopnosti se ovládat, když si stoupne. Je téměř stejně vysoká jako ona, možná to jí dodává pocit té jistoty.

„Dneska mi není dobře, můžu si jít lehnout a vzpamatovat se?“ nasadí falešný, nevinný úsměv a Tamařiny vrásky jsou najednou dvakrát viditelnější. Jestli jí to zakáže, nejspíš se z té otravy zblázní.

„A až se utkáš s nějakým bohem a nebude ti dobře, taky si půjdeš lehnout?“ zeptá se ji neutrálním hlasem, ale její oči se nebezpečně zablýsknou. Kara jen zaskřípe zuby, další věc, která se tu omílá pořád dokola. Co když zaútočí bohové tamto a toto a tady to.

„Zatím, tady žádný bůh není a radši se teď půjdu prospat a dostat se z té příšerné deprese, abych potom byla silná a koncentrovanější. Než abych tady seděla jak pako, a potom až se někdo objeví, budu slabá, znuděná a nekoncentrovaná. Takže adié.“ Bouchne židlí a naštvaně vyjde z místnosti, plné jejích přátel, kteří na ní koukají jako na blázna. Opravdu se podiví, že ji Tamara nechce nijak zastavit, ani nezavolá její jméno.

Doma konečně padne do postele a přijde si úplně mrtvá. Do očí se jí nahrnou slzy z toho, jak je život nefér.

Naštvaně hodí polštářem na druhou stranu ložnice. Všechno je tak nefér, přijde o rodinu, o normální život a ještě ji potom odmítne kluk, do kterého je zamilovaná. Proč se tohle muselo stát zrovna jí! Komu co udělala.

Někde uprostřed těch slz a sebelitování se jí konečně podaří usnout.

Probudí jí až klidné troubení lesního rohu. Znamená to, že se všichni mají sejít na náměstí, ovšem proč to netuší. Na dnešek prý nic takového připraveného nebylo.