Dcera Olympu

Matka a Dcera

„Jsi Artemis že?“ zeptá se bělovláska a snaží se najít pevný hlas, protože teď se třese jako osika. Nečekala, že to bude takový šok vidět ji. Ale musí uznat, že je krásná.

Čistě bílé rovné vlasy jí splývají až k pasu a světle modré vyzařují něhu, kterou sbírala po celé ty roky. Dá se říct, že její pleť září a šaty v barvě listů působí nějak elegantně. Kolem krku má přívěšek ve tvaru srpku měsíce.

„Ano. Je hezké poznat se oficiálně.“ Usměje se na ní lehce a její hlas se roznese celou jeskyní, jako by mluvila k davu a nejen k ní. Jde vidět, že vznešená krev se nezapře. Pomalými kroky přejde téměř k ní a prohlídne si jí.

„Vypadáš nádherně. Tolik si vyrostla.“ Oči bohyni zakalí slzy a daruje jí zářivý úsměv.

„Ehm… děkuji.“ Zamumlá a nervózně se ohlédne po Persefoně, která ji i Artemidu s kamenným výrazem sleduje.

„Ale není čas na slzy. Diovi nebude trvat dlouho, než se dozví, že tu jsi. Bude se tě chtít zbavit a já ti toho mám hodně co vysvětlovat. Připojíte se oba dva?“ rozmáchne rukama a otočí se na dva přihlížející.

„Moc rádi Artemido, ale nebudete chtít přece jen soukromí?“ zeptá se slušně Persefona a jemně se na Kassidy usměje.

„Myslím, že s tímto vysvětlováním budu potřebovat pomoc.“ Artemis se na mě ohlídne a její obličej zkreslí starost. Ale vůbec nevypadá, že by zestárla. Očividně další ze skrytých schopností bohů a jim podobných, pomyslí si sarkasticky.

„Připojíme se.“ Ozve se mužský hlas, Hádes se záhadně zašklebí. Znovu se jí vybaví Sebastian, ucítí, jak jí vlhnou oči. Co asi teď všichni dělají?

Hádes nabídne Persefoně rámě a ta ho jen odměřeně přijme. Artemida se spolu se zamyšlenou Kassidy vydá za nimi. Lepší průvodce si opravdu přát nemohly. Stejně Artemis nikdy nepochopila, proč už Persefona dávno neuteče.

„Ze všeho nejdříve musíš pochopit, o co tady jde. Je to poměrně složité, ale vyplývá z toho jedno. Zeus se tě bude pokoušet zabít tak dlouho, dokud mu to nevyjde. Jsi pro něj příliš nebezpečná a stejně tak pro mě.“ Kassidy se zamračí a mezi obočím se jí objeví rýha.

„Proč?“ to je první slovo, které jí vypadne z pusy.

„To je dlouhý příběh a já ti ho nemůžu říct celý.“ Artemis se tvrdě podívá před sebe a její hlas ztvrdne. Persefona před nimi lehce klopýtne. O co tady jde?

„Tak mi řekni, co můžeš ne?“ tato informace ji začíná připadat, až příliš cenná na to, aby se jí vzdala. Pokud ji to má hodně věcí vysvětlit, tak ji chce znát za každou cenu.

„Dobrá. Jistě víš, že před bohy byli staří bohové známí jako první titáni. Z nichž jsou nejsilnější Nyx, o které se už nějaké to století neví, Tartar, který si hledí jenom svého a Chaos, první titán. Titány od bohů a lidí téměř nepoznáš, jejich poznávacím znakem jsou většinou oči, vlasy a kůže. Ale i ty jsou většinou schopní zakrýt.

Ostatní staří bohové jsou buď po smrti, v úkrytech, zavření v tartaru nebo jsou na Olympu pod Diovým dohledem. Takhle to trvá po celá staletí, ale přestože má Zeus pevnou vládu, Chaose a Nyx se stále neuvěřitelně bojí. Titánka noci a tmy by byla schopná propašovat celou armádu, až k Diově lóži a nikdo by si toho nevšiml. I tak nic takového nepodnikne. Chaos je pro změnu schopný oživit všechny mrtvé a obzvlášť obávaného Króna.

 Ti dva se ale už jednou spojili a Zeus se snaží všemožně zabránit, aby došlo k tomu, co bylo té noci předurčeno. Více ti toho říct nemůžu.“