Dcera Olympu

Herkulovo město 2/2

Další slíbená část :) děkuji všem za vaše komentáře a voty a další část bude až za týden, protože ve škole začíná pořádná makačka :/ snad se vám bude líbit a budu ráda za každý názor i kritiku, abych věděla jaké dělám chyby a v čem se můžu zlepšit :)

Kristopher ztěžka dosedne na lavičku a zmučeně si prohrábne vlasy, které mu spadají do obličeje. Nevydrží sedět ani dvě sekundy a zase začne pochodovat před vchodem do stanu.

Ví, že ho všichni ostatní pozorují. Teda všichni až na Dinu, Sebastiana a Masona. Ti jsou někde ve městě.

„Beztak všichni jenom přehání. Neumírá.“ Prohlásí nafoukaně Melany, která si prohlíží nový prstýnek na ukazováčku. Kris se na ní vražedně podívá a stiskne ruce v pěst. Koutkem oka zahlédne, jak Kristanovi oči zešednou jako bouřkové mraky. Crystal se prudce zvedne, strhne ji prsten z ruky a hodí ho někam na ulici.

„Hej!“ vykřikne a probodne blondýnku pohledem. Potom se pohrdavě zašklebí a nadechne se, aby začala dále urážet.

„Umírá. Nemají důvod lhát.“ Všichni se otočí do uličky, kterou vejde Sebastian. Za ním se sune Dina a Mason. Crystal nechá Melany na pokoji a rozběhne se za Dinou, která je podle všeho na pokraji zhroucení.

„A to víš jak?“ Najednou všechny pohledy směřují k Tamaře, která si sundá latexové rukavice od krve. Z jejího obličeje nevychází žádná emoce. Zpoza ní se objeví Theodosis, který se jako pokaždé krčí a jeho pohled směřuje do země.

„Netuším, jak to vím. Ale vím to.“ Odpoví ji stejně bez emočně Sebastian a vystřídají si mezi sebou pohledy.

„Opravdu nevíš, já myslím, že to moc dobře víš. Jen to řekni nahlas.“ Kristopher vycítí v jejím hlase výzvu, nejistě se povídá na Sebastiana. Ten jen sleduje každý Tamařin pohyb, jako by byla had, který chce každou chvíli zaútočit.

Nic neřekne. Tamara se narovná a pokývne mu, ať ji následuje.

Kristopher na ně začne zírat. Proč tam Sebastian může a on ne? Myšlenky mu začnou vířit kolem posledních pár dnů. Většinu času trávil tady, takže si zatím nemohl prohlédnout město.

Najednou se cíp stanu rozhrne a z něj vyjde Theodosis. Roztěkaně se na všechny podívá a potom nečekaně silným hlasem řekne. „Přiveďte Timothyho.“ Bez dalších slov se rozhlédne po okolí a zaleze zpátky do stanu.

Nezbývá nic než čekat, pomyslí si zachmuřeně Kristopher. Koukne po ostatních, už i na Melany, Kaře a Lianetě jde vidět, že z toho jsou nervózní. Kristopher se nad tím zašklebí, ty tři si hrají na to, jak by ji nenávistí zabily. Jenže teď jde do tuhého a je jedno, jak kdo koho nenávidí.

„Co se děje? Proč mě někdo ruší?“ někdo ho prudce vrazí do ramena. Zmateně se ohlédne, ale to už je Timothy u vchodu a snaží se dostat dovnitř. Na poslední chvíli se objeví dva mohutní chlápci, kteří jsou jen hora svalu a kolem pravého bicepsu mají bronzovou pásku.

Když poprvé přišli, viděli ji jich po celém městě desítky. Poprvé jim naháněli hrůzu, ale když je s přátelským úsměvem přivítal údajný kapitán, trochu se zklidnili.

Kdy se to vůbec takhle zvrtlo? Pomyslí si Kristopher zarmouceně. Před pár dny se opalovali na pláži a dělali si srandu jeden z druhého. Všechno bylo bezstarostné, ve veselých barvách, neexistoval žádný jiný svět kromě toho jejich.

Teď se trápí. Neví čemu věřit nebo se divit dříve. Podle všech okolo jsou polobohové. Uvědomují si, jak vtipně to vůbec zní? Jejich rodiny nejsou jejich rodinami. Jeden z rodičů je polobůh a po tom druhém se slehla země. Jediná dobrá myšlenka je ta, že v tom není každý sám.

Kristopher naštvaně kopne do kamene. Snaží se zahnat slzy, které se mu tlačí do očí. Nechce, aby ho takhle někdo viděl.

„Snaha zahnat slzy nepomůže, brácho.“ Osloví Rais Krise. Kristopher si všimne, že i on má obrovské kruhy pod očima. Všichni mají kruhy pod očima. Nejhůře vypadá Dina, Crystal a Lana.

„Co myslíš?“ pokusí se, ať jeho hlas zní normálně, ale zadrhnutí ho prozradí. Konečně přestane vidět rozmazaně a slzy se vrátí tam, kam patří.

„Ode mě to bude znít divně. Ale přestaň si teď hrát na hrdinu, všichni jsme v prdeli. Dokonce ani Melany a Kara už si nehrají na ty nejkrásněji vypadající a nejlíp vystupující. Hele, prostě to ze sebe člověk musí dostat.“

„To od tebe zní fakt divně.“ Utne Raisův proslov Kristopher a z jeho úst se vydere něco jako smích. Je zvláštní slyšet svůj vlastní smích, pomyslí si. A potom uslyší i Raisův smích.

Všimne si i úsměvu u ostatních. Najednou si uvědomí, jak úsměv těm lidem sluší. Kolik toho úsměv může změnit. Najednou necítí ten prázdný pocit, který mu nedával žádnou naději.

Ozvou se hlasy a Kristopher se okamžitě zaposlouchá. Před nimi se objeví Sebastian a Tamara. Všem úsměv zmizí, a když Sebastian vzhlédne, je neuvěřitelně bledý. Stín, který mu přelétne přes obličej, Kristopherovi nažene husí kůži.

Někdo v městě zaječí a Kris s sebou trhne. Nechce to slyšet.

„Tak co se děje!“ vyštěkne Timothy nervózním hlasem na Sebastiana a ten se stáhne.

„Přestaň po něm řvát. Sebastian chce něco říct.“ Okřikne Timothyho Tamara a nebezpečně zúží oči. Timothy tiše odfrkne, ale dál neřekne ani slovo. Najednou zář okolí potemní a nebýt luceren, nikdo by si neviděl na špičku nosu. Tamara se podívá na Sebastiana a nadechne se.

„V pořádku já jim to řeknu.“ Zastaví Sebastian Tamaru a ta mu jen přikývne.

„Kassidy je mrtvá.“ Kristopher se zapotácí a kolem něj se rozhostí tma. To není možné. To není možné! Ona není mrtvá, nemůže být mrtvá! Naprosto mimo se otočí a jde pryč. Neslyší, jak na něj ostatní křičí. Neotočí se, aby se kouknul na Dinu, která se hystericky rozbrečí.

Projde tmavou ulicí, kde nikdo není. Po tvářích mu začnou stékat slzy, které potlačuje několik dní. Koukne nahoru k nebi. Nenávidí celý tenhle svět, vesmír. Sveze se podél zdi, rukou si pročísne vlasy. Slzy se derou dál, až je přestane vnímat.

Není to fér, Kassidy nemůže umřít. Neví, co tady bez ní má dělat. Většina z nich neví, co bez ní dělat. A teď je pryč.