Dcera Olympu

Xi

Celé její tělo trpí, sebemenší pohyb jí způsobí muka. Se zamručením sleze z postele a podívá se oknem ven. Je tam teprve slabé světlo, brzo bude ráno a ke všemu je venku mlha. Přímo perfektní počasí pro další zkažený den.

Už týden se musí mezi sebou mlátit navzájem, jak normální. I když v jejím životě není normálního na posledních pár týdnů nic.

Stephan a Thalia už se přesunuli do postelí k sobě domů, ale trénovat ještě nezačali. Ostatní jsou v podobném stavu jako ona, ale musí uznat, že se všichni zlepšili. Najednou používat luk není takový problém, obzvlášť když ji Tamara poslala lovit.

Těch zvířat jí je pořád líto, ale už ani příliš neoplakávala jejich smrt. Kde je ta doba, kdy se zhroutila, když zabila harpii, která ji chtěla zabít? To už je pro ni hodně dávno. Někde uvnitř se jí zasteskne po starém, normálním životě, který jí už nikdy nebude dopřán.

Jen nad sebou zavrtí hlavou a konečně vstane. Vydá si uvařit snídani a rychle popadne nůž, když uvidí postavu sedící u ní v kuchyni. Rychle místností proběhne a namíří na ní hrotem. Teprve teď zpozoruje, jak na ní Mason s nadzvednutým obočím kouká a cukají mu koutky.

Kassidy si povzdechne a nůž odloží, zatímco Mason se začne smát. S úsměvem se na něj vražedně podívá.

„Příště až mě budeš chtít překvapit, dej mi vědět jo?“ odsekne a pokusí se nesmát. Koukne na ní jantarovýma očima, které jsou momentálně plné slz od smíchu. Jo brečí, když se hodně směje, to více lidí.

„Kdybys… kdybys viděla ten svůj odhodlaný výraz.“ Dostane ze sebe a začne se znovu svíjet smíchy. Bělovláska nad ním jen zavrtí hlavou a začne si připravovat kafe.

„Tak mě příště neděs!“ vykřikne a začne se smát s ním. Ale to co řekla, je pravda. Od nečekané návštěvy Artemis, je více opatrná a téměř každý podezřelý pohyb jí vyděsí. Dokonce má připevněný k ruce malý nožík.

„Tak co potřebuješ?“ sedne si ke stolu a začne usrkávat z hrníčku. To už se Mason smát přestane a koukne na ní zamyšleným a trochu překvapeným výrazem.

„Popravdě ani nevím, co jsem čekal. Ale ráno jsem se probudil a došlo mi, že bych si s tebou měl promluvit.“ Horké kafe jí spálí jazyk, jak ji na sebe málem vylije. S nadzvednutým obočím se na něj podívá a pobídne ho, ať mluví dál.

„Všichni tady jsme ztratili rodiče, sourozence, babičky, dědečky a nikdo nám nezbyl. Teda až na tu božskou část a rodiče, kterého nejspíš nikdy nepoznáme. Jde o to, že naši božští rodiče jsou sourozenci a ty jsi moje sestřenice, jinými slovy jediná rodina, která mi zůstala. Jo co se týče Olympu, všichni jsou jako rodina, tím pádem i my. Kristan je vlastně náš strejda, zní to divně, ale myslím to tak, že v normálním životě bys byla jen ty.“ Mason plete páté přes deváté, ale chápe, co chce říct. Každému chybí rodina a oni dva jsou si nejblíže.

Opatrně položí hrníček na stůl a koukne na Masona, který sedí na vedlejší židli. Beze slov ho obejme a on jí objetí oplatí. Má pravdu, všichni v tomhle městě jsou vlastně rodina, ale oni dva si jsou nejbližší.

Odtáhne se a zašklebí se na svého bratrance. „Ale to s tím Kristanem bylo nechutné.“ Prohlásí a oba dva se tomu začnou smát.

„A vlastně ani nevím, jak to všechno zvládáš. Navíc si neřekla ani slovo o tom, jak si zpátky obživla.“ Kassidy se pokaždé, když se na tohle někdo zeptal, zkroutí žaludek. Nechtěla se uvádět do situace, kdy ostatní budou žárlit, že ona už potkala svojí biologickou matku a to dokonce dvakrát.