Dcera Olympu

Pod zemí

Takže po dlouhé době se zase ozývám :D přidávám další, tentokrát o něco délší část a moc děkuji za podporu :)) všichni ste úžasní :* :3 

Cítí, jak se všechny její vnitřnosti sevřou. Tohle nemůže dopadnout dobře, hodlá udělat tu nejhorší chybu ve svém životě. Přesto zachová kamennou tvář a v ruce jí zabliká hologram měsíce, který se rozzáří i do těch nejtemnějších zákoutí, kromě jednoho.

Přímo před ní se začne lesknout zlatá brána, která ještě před chvíli skoro nešla vidět. Nervozitou se jí rozklepou ruce, ale nakonec položí ruku na místo, kde by obyčejně byla klika. Místo toho ucítí jen hladký povrch pro lidi neznámého kovu. Toto je božský kov, který by ani Hefaistos nezvládl zpracovat.

Její ústa začnou odříkávat slova, která znala jen z povídání jejího okolí. Trvalo dlouho, než jí je Zeus potvrdil. Když se z tmy vynoří zjizvený, ale jinak mladý obličej s fialovo/modrýma očima a tmavě rudými kudrnatými vlasy všude kolem, uskočí zpátky.

„Artemis, ještě jsme se nikdy nesetkali, ale mnohé jsme o sobě určitě slyšeli. Co ode mě žádáš?“ promluví podmanivým hlasem a ona s sebou trhne. Nezná nikoho, kdo by dokázal mluvit více podlézavě.

„Chci, abys mne pustil dovnitř.“ Promluví a málem se jí sekne hlas v hrdle. Muž před ní jí děsí, víc než si dokáže představit. Slyšela různé povídačky, že ovlivnil několik událostí a to jen tady z toho tmavého, slizkého místa.

„Odvážné to přání.“ Otočí se k odchodu a ona pevně sevře studený kov v ruce a pokusí se jím hnout. To se jí sice nepovede, ale účel zastavit ho to splní.

„Tartare, poslouchej mě.“ Zavrčí, ale přeruší jí jiný hlas.

„Správně bratře, měl bys tady naší drahou prapraneteř poslouchat.“ Artemidě přejede mráz po zádech. Co ten tady dělá? Neměl se náhodou ztratit hned potom, co jí navštívil? Už chápe proč se všech starých bohů a titánů chtěl Zeus zbavit.

„Chaos. Jaké to milé překvapení.“ Řekne s hrstkou ironie Tartaros a vrátí se k bráně. Přijde si jako v pasti. Z jedné strany má bránu a při té horší variantě Tartara a z druhé, Chaose. Sama neví, koho by se měla děsit více.

„Nechme té ironie. Mimochodem Artemido, neboj, tady mne nikdo hledat nebude. Nikdo až na pár výjimek nemá tmu rád.“ Ušklíbne se Chaos na Tartara a ten na něj pohlíží jen s kamenným obličejem.

„Nech toho urážení Chaosi a vyklop, co chceš. Nikde nikam nechodíš, kdybys z toho něco neměl.“ S tímhle musí Artemida souhlasit. Chaos je jako rozmazlené dítě, které když nedostane, co chce, začne vyvádět. Akorát tady to berme v jiném měřítku.

„Pravda. Byl bys tak laskav a pustil tady naši jednu z vládnoucích bohyní, do tvého království. Potřebuju, aby si promluvila se sestrou.“ zmateně se na Chaose podívá. Ona že si má promluvit s jednou ze starých bohyní? Proč?! Na co by se jí asi tak měla zeptat, když očividně nemá páru, o co tady jde.

Tartaros se jen na Chaose znuděně podívá, ale v očích se mu zablýskne zvědavost. Znovu se otočí a vydá se pryč tunelem plného tmy, jen s tím rozdílem, že se na bráně objeví klika a s naprostou tichostí se otevřou.

Artemida se trochu zděšeně otočí na Chaose, ale ten se jen ušklíbne a vydá se směrem odkud přišel. Koukne na otevřenou bránu a s poslední dávkou odvahy vejde. Brána se zavře a spolu s tím zmizí i její jediný zdroj světla.

Ocitne se v naprosté tmě. Její srdce se dá do chaotického sprintu, až se bojí, že v tom tichu by tohle mohlo jít slyšet.

„Ani tvoje moc tady nemá žádnou váhu. Tohle je místo, kde jediné kouzla jsou ty moje. Jdeš?“ uslyší Tartarův hlas a nějaká ruka se jí dotkne. Lehce s sebou cukne a pokusí se ruku vytrhnout, ale železný stisk jí v tom zabrání.