Potomci - Dcera

Prolog - Tempora mutantur, et nos mutamur in illis

Tempora mutantur, et nos mutamur in illis - Časy se mění a my se měníme v nich.

„Niky, běž laskavě vynést ty odpadky." Křikla na mě mamka z kuchyně, ačkoliv obývák s ní byl plynule spojený a já seděla na gauči jen pár metrů od mamky.

„Teď nemůžu." zakousla jsem se do jablka a pohledem přitom stále sjížděla obrazovku televize.

„Tak to mi pověz, co je tak důležitého." Periferně jsem zahlédla, jak si dala ruce v bok.

„Koukám na volby. Ženy se v minulosti rvaly o toto privilegium a zdá se mi, že to dostatečně nechápeš." Konečně jsem se jí koukla do očí a snažila se mému proslovu dát speciální emoční hodnotu.

„Tak tady máš další privilegium: Mazej s tím smetím."

„Jako kdyby v tomhle baráku nebyl další otrok, který by mohl vynést odpadky." Obě jsme věděly, že mluvím o svém mladším bratrovi, stejně tak, jako jsme věděly, že moje držkování je nesmyslné, protože popelnici máme jen pár metrů od dveří. Bydlíme v rodinném domu s krásnou zahradou, které dominuje bazén, nová terasa a kůlna na sekačku s nářadím, a cesta k popelnici není nijak dlouhá nebo obtížná.

Pokud by mamka měla nějakou superschopnost, určitě by to bylo donucení kohokoliv dělat cokoliv. Na mě se stačí kouknout a v hlavě mi začne šrotovat, co musím dodělat a dokud se tak nestane, nemám klid.

Takže jak se dalo čekat, nakvašeně jsem jí vytrhla smetí z ruky a utíkala k popeláku, protože sčítání bylo na 10% a rychle se zvyšovalo.

„Tak jak se to vyvíjí?" přiběhla jsem s otázkou zpět.

„Zmeškala jsi posun o jedno procento." Zamumlala mamka zády k televizi.

Jako dospělý člověk jsem měla plné volební právo a aktivně jsem ho využívala. Nechci tvrdit, že jsem politický znalec, ale mám svůj názor a volby mě nezajímají snad tak ze statistického hlediska, jako spíš z pobavení nad směrem, kterým se naše společnost ubírá.

„Co s tebou jednou bude." Zakroutila mamka očima, když jsem zaujala stejnou polohu, z které jsem vyběhla ven kvůli smetí.

„Mám měsíc, než mi přijdou výsledky přijímaček a než se rozhodnu, na jakou školu půjdu." Zahuhlala jsem se zbytkem jablka v puse. Mluvila jsem poměrně sebevědomě, ale zevnitř mě užíraly pochyby.

Takže momentálně jsem na nulovém bodě. Budu si chtít vybrat školu, která mi dá nejlepší podmínky. Na přijímačkách jsem byla podle pocitu celkem úspěšná, ale výsledky ještě nemám a nějakou dobu mít nebudu.

.

.

.

„Jedeš zítra vyreklamovat ty boty?" zeptal se mě bratr u večeře.

„V deset mi jede vlak." Zamumlala jsem nad talířem s večeří.

Nedávno jsem si kupila krásné kožené boty, ale po týdnu nošení mi na nich praskal vrchní vrstva kůže. To člověka naštve, takže se mi druhý den nikdo nemohl divit, že jsem nasedla do vlaku s ne úplně dobrou náladou a rozjela se směrem do obchoďáku, kde jsem boty pořídila.

Jako introvert nejsem ten případ člověka, který by vyhledával velké množství lidí na jednom místě. Všechen ten ruch a těla, do kterých bych bez maximální pozornosti narazila, mi drásaly nervy.

Po příjezdu jsem okamžitě našla prodejnu s obuví, kde jsem své boty vyreklamovala s tím, že na „rozsudek" si stejně musím měsíc počkat. A protože vlak domů mi jel až za nějakou dobu, vyhledala jsem oázu v poušti hluku a shonu. Knihkupectví.

Zalezla jsem do první uličky s knížkami a přejížděla prsty po hřebech knih, které mi byly balzámem na duši. Prošla jsem takhle půlkou prodejny, když mi padla do oka knížka, o které jsem už někde slyšela a byla jsem na ni zvědavá.

Přečetla jsem si anotaci, a když jsem ji vracela zpátky, moji pozornost upoutala vesele hovořící holka na druhé straně regálu. „Brácha pro mě asi přijede. Nemá moc dobrou náladu, a vůbec nechce slyšet o tom, že bych se potloukala kdekoliv jen tak bezprizorně."

Nedokážu popsat, co se stalo. Stačilo se jí kouknout do očí. Mým tělem se prohnala panika a obrovská várka energie, jako by mi někdo dal ho hrudníku šok defibrilátorem. Knížka mi spadla na zem a já jsem se dala do zběsilého úprku, který neměl sebemenší důvod. Moje srdce si to nemyslelo. Tlouklo jako pomatené a hnalo krev po celém těle, protože svaly toužily po každé molekule kyslíku navíc.

Uklidnila jsem se až před obchoďákem, kde zřídl dav lidí, a já se mohla nadechnout neklimatizovaného vzduchu. V kapse mi zavibroval mobil. Sesunula jsem se na lavičku a vyndala chytré zařízení, které mi sdělovalo, že mě mamka do deseti minut může vyzvednout a odvést domů. To byla nabídka, která se neodmítá.

Během těch deseti minut jsem mohla přemýšlet, co se stalo. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Ale byla jsem si jistá, že takhle se cítí člověk, když do něj uhodí blesk, nebo možná dva.

Určitě to není nic vážného. Klimatizovaný vzduch, spousta lidí a já byla od rána ve spěchu. To asi člověku moc na vitalitě nepřidá. Během deseti minut jsem si stihla vsugerovat, že se vlastně nic nestalo, a že došlo pouze k nějakému varovnému signálu, abych opustila budovu.   

 

Dnes máme svátek hlavní hrdinky, takže mi přišlo příhodné "vykopnout" první část další knížky.  Doufám, že se bude líbit. :)