Potomci - Dcera

36. Kapitola - Aut aut, tertium nōn datur

Aut aut, tertium nōn datur - Buď anebo, třetí možnost není

„Na minutku, zlato." Ben mě čapnul za zápěstí, odtáhl mě ode dveří a zavřel je. „Chceš mi ještě něco říct?" Starost se změnila na brutální nasranost.

„Ne. Ale co bys rád slyšel?" snažila jsem se mít hlas v normálu, ale Benovy emoce mě děsily.

„Tak třeba kde jsi ho našla? Nebo mám ještě lepší otázku – Proč jsi šla sama?"

„Našla jsem ho pod tou šibenicí." Pokrčila jsem jen rameny, protože jsem si uvědomovala, že jít sama bylo riskantní. Vevnitř jsem věděla, že bude zle.

„Ty jsi šla sama do oblasti, kde každý ztrácí své schopnosti? Zbláznila ses?"

„V tu chvíli mi to přišlo jako dobré řešení."

„Na tebe je vyhlášený hon mezi potomky a ty se vydáš na takovouhle expedici, protože si myslíš, že to dobré řešení? Vyplížíš se v noci z postele, kde jsem mimochodem ležel taky, a jen tak si vyjdeš na výlet?"

„Můžeme se pohádat někdy jindy? Teď potřebuju vyřešit to tělo vedle." Chtěla jsem se této konverzaci úplně vyhnout, ale to asi nebylo možné. Ben byl vytočený do běla.

Jen zavrčel. Brala jsem to jako souhlas.

„Michaeli!" Nic se nestalo. „Bene, zkus na něj zavolat ty."

„Proč já?" podivil se. Nechtěla jsem mu říkat ten pravý důvod.

„Třeba pomůže, když zavolá i někdo jiný."

„Spíš ne." Ano, určitě byl vytočený do běla.

Každopádně já jsem k nám musela nějak Michaela dohnat. A nejlépe ještě před Gabrielovým probuzením. Proto jsem využila všechnu svoji sílu a pekelně se soustředila na strýce. „Ty okřídlená padavko, koukej sem okamžitě přiklusat ..."

Při vší té síle, kterou jsem teď využívala, jsem byla schopna vidět i pouto mezi mnou a Benem. Zářilo a tepalo. Byli jsme na sebe napojený. Jenže ne intimně, ale trošku více negativně.

„Bene, mohl by ses uklidnit?"

Nasupeně se na mě otočil. „Nech toho." Okřikl mě.

O krok jsem couvla, ale nenechala jsem se úplně zahnat. „Dobře, ale Michael nás nevidí, když jsi na mě napojený tak, jak jsi. Zlobíš se na mě a já to chápu. Probodáváš mě teď naším poutem a já to chápu, jenže teď to ničemu nepomůže."

„Tak to si budeme muset nejdřív všechno vyříkat."

„Fajn. Omlouvám se."

Ben se hystericky zasmál. „Myslíš to vážně? A za co se omlouváš?"

„Za ten dnešek?" nevěděla jsem, co má za problém.

„U Gabriela." Zaklel Ben. Přišlo mi trošku nemístné říci, že je vedle, takže jsem raději držela zobák. „Super. Tak teď nám zbývá dořešit zbytek." Pochodoval po hale, zatímco já jsem stála na místě.

„Zbytek?"

„Večer co večer vedle mě usínáš a straníš se mi. Stavíš kolem sebe zeď a bráníš mi jí projít. Koukáš na mě jako na cizího. Tajíš mi více věcí, než jen můžu domyslet. A mě nenapadá jediný důvod, proč mě stavíš na druhou kolej."

„Nestavím tě na druhou kolej." Zamumlala jsem, ačkoliv jsem věděla přesný opak.

„Ne? Takže proto jsi sama vyrazila pro děti do divadla. Proto jsi sama zachraňovala Gabriela. Proto mi nic neříkáš. Proto kolem mě chodíš jako kolem moru. Proto se mnou nemluvíš."