Potomci - Dcera

7. Kapitola - Amicitia nisi inter bonos esse non potest

Amicitia nisi inter bonos esse non potest - Přátelství může být jedině mezi dobrými lidmi

Dozvěděla jsem se toho od Terry velmi mnoho. Ve velkých záhadách dějin většinou figurovali právě potomci. Měli prsty ve vysoké politice a vlastně všude, kde si jen pomyslím. Byli všude kolem.

„Za chvíli podepíšu zápis na nějakou vysokou školu a jen těžko budu věřit další nalejvárně, kterou projdu." Usmála jsem se na Terry, se kterou jsem si dokázala vybudovat velmi přátelský vztah poměrně za krátkou dobu.

„Kam půjdeš?" Ben vystartoval z rohu místnosti, kde se opíral a sledoval mě, a zastavil se až u nás.

Protože jsme s Terry seděly v salonku, musela jsem vzhlédnout. „Nevím, záleží na tom, jak vyjdou přijímačky."

„Můžeme ti nabídnout velmi prestižní školy, kde mají potomci vždy místo. Dostaneš i stipendium." Nikdy v životě jsem nezažila tak urputné rekrutování.

„Uvidím." Nuceně jsem se na Bena usmála a určitě nechtěla napřímo odmítnout jeho nabídku.

Čtrnáct dní trvalo Terry, než mě seznámila, s čím mohla.

„Poslední otázka - kde teda bydlíte?

Terry se usmála, protože ji těšil každý znak mého zájmu. „Máme takzvané přestupní body. Plno takových bodů jsi sama vytvořila. Například přístup ven k moři. Udělala jsi rádoby portál na jiné místo. Portál, který vidí jen vybraní potomci. Více ale využíváme možnost přenosu."

„Přenosu?" zvedla jsem obočí až na vršek čela.

„Tyhle schopnosti ti bude asi více osvětlovat Ben, ale jde o to, že jsme schopni se přenést na jakékoliv nám známé místo. Běžně se potomci musí přenést hromadně, protože jinak jim to jejich síla neumožní, ale Ben, Já, Marty, Dav a Julia jsme schopni přenést sebe jako jednotlivce."

„Bezva. Lidi se teleportují a dopravní stroje používají portály. Normálka." Stále pro mě bylo hodně těžký vyrovnat se s faktem, že nejsem tak úplně člověk.

„Já mám taky otázku. Kdy začneme s tréninkem?" Ben poslední schůzky s Terry přešlapoval nervózně po místnosti.

„Zítra?" Terry se opět usmála, ale nadšení jsem s ní rozhodně nesdílela. „Chci s Niky ještě něco probrat."

„Co?" zeptali jsme se s Benem nastejno.

„Když existují andělé ..."

„Asi." Zabručela jsem.

„... tak musí existovat i jejich protipól." Terry pokračovala jakoby nic a mě zatrnulo.

„Co je protipólem andělů?" zeptala jsem se opatrně, ale Ben svoji sestru předběhl: „Jasně ségra, vyděs ji hned teď."

„Démoni, Niky, démoni. Kdo jiný? Mají různé podoby, a dělají různé věci, kterými škodí lidem. Následovala by tvoje otázka, proč ti musí Ben dát lekce nějakého bojového umění, a já ti rovnou říkám, že je to kvůli temnotě, s kterou se často potýkáme."

„Co jste? Parta Supermanů, která se potýká se zločinem?"

„Nečekáme, že to pochopíš teď, ale jsou tu nebezpečné věci, které s lidskostí moc nesouvisí. Vypadáš, že se od nás budeš distancovat, takže se s těmito problémy asi nepotkáš, ale měla bys to vědět."

Zakývala jsem v souhlasu, ale vevnitř jsem si mohla ukroutit hlavu v nesouhlasu. Ben na mě koukal, jako tomu bylo každé den. Jen někdy se šel projít na pláž, nebo prozkoumával moji soukromou Narnii.

„Musím tě vzít někdy k nám do knihovny. Máme tam spoustu knih a pramenů, ze kterých můžeš čerpat od rána do večera a kde určitě najdeš svoje odpovědi."

„Vysvětli mi ještě, jak to chodí tam, kde bydlíte."

„Tohle bude na dlouho. Jdu se projít na pláž." Ben pronesl slovo „pláž" s údivem, který nevyprchával ani po těch několika dnech strávených pod naší zahradou.

Nevšímaly jsme si ho, když vyšel z místnosti a pokračovaly v hovoru.

„Někteří bydlí mimo hlavní město jako my. Když chceme jít na návštěvu, tak se jako rodina přeneseme, nebo se sejdeme někde ve městě. Vážíme si soukromí, takže nemusíš čekat, že by se ti nějaký známí zjevil jen tak v obýváku." Zasmáli jsme se, ačkoliv jsme obě věděly, že první den se mi v obýváku zjevili právě tihle dva potomci.

„Máme taky velmi velké město, existující v paralelní rovině. Vedou do něj, jak ty říkáš, portály nebo se tam přenášíme, ale to minimálně ve dvou, nebo ve třech lidech. Ve městě máme úřady, knihovny, školy, databáze, parky, výcvikové haly a obytné komplexy i obchody. To prostě musíš vidět na vlastní oči."

„To bych chtěla." Můj zájem nebyl hraný. Opravdu jsem chtěla vidět všechno na vlastní oči, protože jsem si byla den ode dne jistější, že nejsem blázen.

„Co nejdřív tě tam vezmu." Terry se nadechovala na další větu, ale zvuk jejího mobilu ji přerušil. Terry se koukla na obrazovku a v tu chvíli se jí na obličeji usadil zářivý úsměv.

„Řekni mému bratrovi, že jsem musela jít. Volá Marty. Musím běžet." Terry se okamžitě zvedla a vyběhla na povrch. Já jsem zůstala pod zemí s Benem, který byl někde na pláži. Vyšla jsem za ním. Boty si nechal na terase, a viděla jsem ho, jak stojí u vody. Nemusela jsem na něj volat, nebo na sebe jinak upozorňovat. Všiml si mé přítomnosti stejně, jako jsem dokázala já vycítit jeho. To byla další schopnost, které jsem si všimla.

Koukl se přes rameno mým směrem a ihned se ke mně vydal. Sedla jsem si na schody z verandy a čekala, až ke mně dojde. Nikam nespěchal a šel couravým krokem. Měla jsem možnost prohlédnout si ho od hlavy až k patě. A vůbec bych se nedivila, kdybych potkávala zástupy holek, které by kvůli každému kousku jeho těla šly do kolen.

„Kam se mi zatoulala sestra?" sedl si vedle mě, když přišel a slovo „sestra" pronesl s neskrývanou něhou.

„Volal Marty." Víc jsem říkat nemusela. V Benových očích jsem spatřila poznání.

Neměla jsem co říct, takže jsem upřela pohled na moře. I Ben se koukal před sebe.

„Proč chceš tak urputně trénovat?" neodpustila jsem si otázku.

„Chci vidět, co je v tobě. Zajímá nás, kolik energie v sobě schováváš. Jsi pro nás velkou neznámou."

„Terry přeci řekla, že se s démony jen tak nesetkám. Nech mě zvednout nějaký činky, abych ti ukázala sílu, ale nenuť mě bojovat. Nesnáším to."

„Copak, copak?" zašklebil se Ben. Nemusela jsem se na něj koukat, stačilo poslouchat.

„Nemám ráda násilí a války."

„Chápu, ale stejně chceme vědět, kolik andělské krve ti proudí žílami."

„Oba víme, že to nezjistíte." Měla jsem ještě otázku, ale tu jsem si pro jistotu chtěla nechat pro sebe, ale Ben to poznal.

„Na co se chceš zeptat?"

Bylajsem zaskočena, ale zeptala jsem se: „Jak je to s těmi 10 %?"