Potomci - Dcera

37. Kapitola - Libera nos a malo

Libera nos a malo - Osvoboď nás od zla/zlého

Michael přešel k posteli. Sedl si na kraj a vzal bratrovu ruku do své.

„Gabrieli." Stačilo ho jen oslovit.

Osoba v mé posteli otevřela oči. „Bratře?" ozvalo se ostré zachrčení, které znělo jako nehty na tabuli.

„Ano, jsem tu. Nemluv. Musíš nejdřív nabrat sílu, abych tě mohl vzít domů."

Všechno jsem s Benem pozorovala z dálky. Nějak jsem se bála přiblížit do centra dění.

„Je tu." Zahrčel Gabriel ještě jednou, čímž neuposlechl svého bratra.

Nemusela jsem být génius, abych věděla, že mluví o mně. Ležel na zádech, takže mě nemohl vidět. Zřejmě mě cítil.

„Ano, je. Ale ty v klidu lež." Michael ho držel na místě, dokud neusnul. Pak se zvedl a přešel i s námi na terasu.

„Lepší se rychleji, než jsem předpokládal. Cítí tě, což znamená, že čerpá víru rychle. Za chvíli bude na nohách, ačkoliv teď moc dobře nevypadá."

„To je dobře." Jen jsem pokrčila rameny. Byla jsem z Gabrielovy přítomnosti nesvá. Navíc mi přišlo naprosto šílené, že mám ve skrýši rovnou dva archanděly.

„Teď mi pověz, kde jsi ho našla." Pobídl mě strýc.

Dala jsem se do vyprávění a dávala pozor, abych nevynechala i sebemenší detaily.

„Ty seš šílená." Zamumlal Michael na konci mého popisování.

„To jsem jí taky říkal." Zahučel Ben. Naštěstí jsem od něj necítila tak negativní emoce. „Ale je to divné. Hlavně to s tou ztrátou energie."

Michael se na chvíli zamyslel. „Vlastně ani ne. Bude nutné, aby nám Gabriel řekl svůj příběh, ale zatím to vypadá, že čerpal víru tak dlouho a urputně, dokud nevysál život ze svého okolí. Proto se kolem něj pak utvořila taková bublina. A rostla, protože se Gabriel snažil nasávat více a více energie. A noční můry, Nikolo, typuju na počin mého bratra, který chtěl poslat zprávu svému dítěti. Jenže ti posílal jen obrazy svého utrpění v bublině."

„A proto jsi ho neviděl?" zeptala jsem se.

„Ano, to je ten důvod. Byl prostě na místě, kam se andělé nedostanou. A archandělé trpí. Potomci jen ztratí schopnosti, ale stejně je to rychle vyčerpá. Proto si myslím, že tvoje kroky byly zbrklé a ohrozila jsi sebe i svého otce."

„Já to říkal." Ben si přihřál svoji polívčičku s kapkou škodolibosti.

„A je to pravda." Ve dveřích se ozval Gabriel. Už stál na nohách, ale dost vachrlatě.

„Měl bys ležet." Michael se zvedl z křesla a přešel k bratrovi.

„Napojil jsem se na ni a regenerace organismu šla rychle." Nespustil ze mě oči, takže mi došlo, že představování už asi nebude nutné.

„Měl bys ležet." Michael se nenechal odehnat. „Nebo si aspoň sedni." Pomohl bratrovi do křesla a sám si sedl. Během usazování na mě stále Gabriel zíral. Jenže pak stočil pohled na Bena a začalo být zle.

„Jakápak náhoda, že tvoje dítě przní to moje, že?" Gabriel propaloval Bena pohledem. Já s Michaelem jsme se zasekli a zkoprněli.

Pokusila jsem se soustředit na tu část o prznění a ne o příbuznosti „Neprzní mě!"