Potomci - Dcera

9. Kapitola - Mors principium est

Mors principium est - Smrt je teprve počátek.

Druhý den byl ve znamení boje. Nebo alespoň tak mi připadala návštěva sourozenců, která opět probíhala pod zemí. Oblékla jsem si sportovní věci, protože mi bylo jasné, že se dneska zapotím.

Terry si nedělala hlavu s oblékáním a ani Ben nevypadal, že by měl těžkou hlavu s outfitem. Měl na sobě volné černé tepláky, na mě moc nízko posazené na bocích, a ladící černé tričko.

„Dobré ráno, Niky." Terry měla na tváři svůj klasický úsměv. Její bratr na mě kývl s menší nevraživostí než obvykle.

„Dobré ráno." Stála jsem v hale a byla nervózní.

„Koukám, že se těšíš, až začneme." Ben se mi každým slovem posmíval.

„Nemohla jsem dospat." Zašklebila jsem se na něj, a bylo mi krajně nepříjemné, že mě tak snadno prokoukne.

„Tak rovnou začneme." Ben se ke mně začal přibližovat, zatímco Terry zůstala stát na jednom místě, pár metrů od nás.

Ben na střed místnosti natáhl koberec. Pouhým pohybem a myšlenkou. Asi bych na to měla být zvyklá, protože takové věci dělám sama, ale stále mě to udivovalo.

Ben si stoupl na koberec asi dva metry přede mě. „Ovládáš nějakou obranu nebo chvaty?"

„Neumím bojovat. Myslím, že včera jsem ti dala jasně vědět, jaký vztah k tomu mám." Po svojí odpovědi jsem ucítila otázky, které napadaly Terry. Nemusela jsem se na ni ani kouknout, abych to věděla.

„Dobře. Zkusíme improvizovat. Napadnu tě a ty se braň."

Přikývla jsem, ale žaludek mi udělal kotrmelec.

Ben se ke mně rychlostí blesku přihnal a chytil mě za ruku. Tu mi následně zkroutil za záda a než jsem mohla zareagovat, byla jsem na zemi. Dopadla jsem tvrdě a Ben si to určitě užíval. Cítila jsem to.

„Teď zkus zaútočit." Ben se mnou několikrát fláknul o podlahu, než se rozhodl změnit taktiku z obrany na útok. Připadala jsem si jako hadrový panák, s kterým si Ben jen tak pohazuje.

„Já nevím." Mnula jsem si ramena, a kdybych měla víc rukou, masírovala bych si celé tělo.

„Pojď do mě." Pobídl mě, když stál dva metry ode mě.

Pokusila jsem se po něm ohnat tak, jak mi před pár okamžiky ukázal, ale Ben mi podkosil nohy a ještě v letu mě otočil, takže jsem dopadla břichem dolů a ruce mi Ben za zády držel v bolestivých kleštích.

Terry se celou dobu koukala. Při každém mém pádu z ní vystřelil strach, ale byla zticha. Při posledním pádu vykřikla.

„Bene, tohle by stačilo." Snažila se urovnat svého bratra, ale ten ji neposlouchal. Nechal mě ležet na zemi a popošel dva metry stranou.

„Ještě jednou. Vstaň."

„Myslím, že Terry měla dobrý nápad." Byla jsem polámaná jako mraveneček. Neměla jsem sílu na nic, kromě otočení na záda.

„Seš potomek? Tak vstaň." Ben netrpělivě přešlapoval na místě a čekal na můj pohyb.

„Já jsem se o to být potomkem neprosila." Přecedila jsem každé slovo mezi zuby a pokusila vstát. Nejdříve jsem si sedla a pocítila závrať, ale nakonec jsem se vyšvihla do stoje, což nebyl úplně nejlepší nápad. Točila se mi hlava a jen zázrakem to se mnou nešlehlo.