Potomci - Dcera

5. Kapitola - Per aspera ad astra

Per aspera ad astra - Přes překážky ke hvězdám.

Podlaha místnosti byla z dlaždic, jen v rohu byl prostor metr na metr, pod kterým byl metr krychlový volného prostoru v zemi. Dřív do něj dávala babička brambory nebo jiné plodiny, ale teď je zakryt jen dřevěnými prkny.

Propálila jsem prkna pohledem, díru pod nimi zvětšila a udělala z ní další místnost, která se rozpínala pod zahradou. Zní to zvláštně, ale měnila jsem tvar a každý mol hmoty jen myšlenkou.

Nevím jak a ani proč, ale uvědomila jsem si důsledky svého jednání, až když jsem stála veprostřed obrovské místnosti pod zemí. Uvědomovala jsem si své schopnosti.

Kam jsem se koukla, tam se zhmotnilo cokoliv, co jsem jen chtěla. Stěny byly z kamenného obkladu a místo jedné jsem vytvořila okno. Cítila jsem, že cokoliv vytvořím, bude paralelně existovat jen pro potomky, jak si ti sektaři říkali.

Z okna jsem pohledem utvořila francouzské dveře s východem na terasu a z ní tři schody na pláž, kterou omývalo teplé i čisté moře. Vánek ke mně zanesl vůni soli a mořské vody. Počechral mi vlasy a já se zhluboka nadechla. Všechna ta energie byla opojná. „Nastěhovala" jsem na terasu lehátko a vesele na něj sedla. Z venku to celé vypadalo jako dům na pláži. Vevnitř jsem si mohla vytvořit, ale i zničit, další místnost.

Z lehátka jsem byla schopna udělat koupelnu, ložnici a kuchyň. Byla jsem blažená. Jen mě trošku trápilo rozhodnutí, které jsem musela učinit do zítřka. V hlavě mi vířily plusy i mínusy dohody, kterou můžu nebo spíš musím, uzavřít s Terezou a jejím bratrem, který ve mně vidí minimálně Krakena, podle pohledu, který ke mně vysílá. Probodává mě jím a chce vykuchat. To já poznám.

Když jsem uznala, že jsem dost ošlehaná mořským vánkem, zvedla jsem se a šla dovnitř imaginární, ale přes to dost reálné budovy, kterou jsem si vytvořila paralelně s realitou, a přešla jsem ke dveřím od výtahu, který jsem si také vytvořila a který mě transportoval zpátky do naší kůlny.

Připadala jsem si jako blázen, kterému se to celé zdá, ale nechala jsem sen pokračovat, protože byl vážně úžasný. V kůlně jsem opět vstoupila na prkna tvořící podlahu a ocitla jsem se opět ve výtahu, tentokrát na cestě pod zem.

„Tohle je úlet." Zabručela jsem, ale vevnitř jsem se tetelila blahem.

Na povrchu na mě čekala sekačka. Stroj, který dělal neskutečný rachot, stál v rohu a čekal, až ho vytáhnu. Já jsem byla ovšem plně nabitá energií a sekačku jsem zvesela obešla směrem ven. Venku jsem se postavila doprostřed zahrady a pouhou myšlenkou, jako ostatně ve všech ostatních případech, jsem trávu sekla. Byla to otázka sekundy. Malé částečky trávy jsem následně přenesla do kompostéru. Bylo to magické. Jako kdyby všechny smítka odnesl vítr. Setnutá tráva se ohnala kolem mě a zanechala za sebou jen rovně sestřiženou plochu.

„Buď jsem blázen a líbí se mi to, nebo spím a líbí se mi to." Pomyslela jsem si v hlavě a stejným principem jsem vyčistila bazén.

Zbytek dne jsem měla volný. Všechny povinnosti, se kterými jsem chtěla v naší domácnosti pomoct, jsem měla hotové a to během jedné jediné minuty. S knížkou jsem se usadila na terase, ale bazén mi byl po exkurzi do teplých krajin samozřejmě málo. Znovu jsem nepozorovaně vlezla do kůlny, kde jsem opět stoupla na prkna a místo do dřevěné zdi jsem koukala na kovové dveře, které se během chviličky otevřeli, a já mohla jít za mořem.

V křesle bylo pohodně a s knížkou v ruce jsem si připadala jako na dovolené, ikdyž jsem byla jen pár metrů od našeho domu a pár metrů pod naší zahradou. U koukání na moře jsem zdaleka neskončila. Nastavila jsem si budík na dobu, kdy má dorazit brácha ze školy a pak jsem ze sebe svlékla všechno oblečení a běžela jsem okusit vodu. Netrápila jsem se s tím, že jsem nahá, protože jsem věděla, že tady není ani sebemenší šance, že mě někdo uvidí.

Plavala jsem a dováděla ve vlnách a čas utíkal. Slunce mě vždy osušilo. Brnění po těle se nedalo označit jako nepříjemné, ale naopak jako příjemné. Bylo to teplo, které mě tím správným způsobem zahřívalo uvnitř.

„Den u moře" jsem zakončila o pár minut dřív, než se bratr vrátil domů. Zbytek dne jsem strávila s ním a chvástala jsem se, kolik práce jsem zvládla za krátkou dobu udělat.

Vnitřně jsem si užívala nabité síly stejně tak, jako mě trápilo, kde se vzala. Nikdy jsem nebyla výjimečná. Moje mamka je také normální člověk. Otce jsem nikdy nepoznala, protože můj vznik byl naprosto neplánovaný a on zbaběle utekl během prvního roku a půl mého života. Ale jsem si jistá, že i on byl běžným smrtelníkem, který nemohl posekat celou zahradu pouhým pohledem, nebo vytvořit cokoliv jsem vytvořila já paralelně existující pod naší zahradou.

„Co s tebou je?" zeptala se mě mamka u večeře.

„Co by mělo být?" Krev mi tuhla v žilách jen kvůli tomu, že by mohla zjistit, že mi asi přeskočilo.

„Zdáš se být živější a spokojenější." Usmála se na mě a ani v sebemenším nenaznačovala, že je se mnou něco v nepořádku.

„Užívám si prázdnin."

„Užívej, užívej. Netrvají věčně." S povzbudivým úsměvem jsme se vrátili k běžným tématům.

V noci se mi krásně neusínalo. Tížilo mě svědomí z toho, co se ze mě stalo. Doufala jsem, že mi sova nepřinese dopis. Taky jsem se modlila, aby na můj stav neexistovala diagnóza, ačkoliv jsem si byla vědoma, že to určitě není normální. Možná jsem si všechno jen vysnila, ale v tom případě se jednalo o jeden z nejlepších snů v mém životě. Žílami mi proudila čistá energie a já měla pocit, že můžu porazit celý svět a vyřešit každičký problém, který se může v mém životě naskytnout. Až další den ukáže, jestli jsem dnešek strávila v bludu, nebo v realitě, která mě děsí svojí odlišností.