Potomci - Dcera

3. Kapitola - Acta non verba

Acta non verba - Činy, ne slova

Na okenním parapetu si hrálo malé blýskavé koťátko. Zářilo bílou barvou, ale na rozdíl od předchozího výtvoru, který se držel v teplých barvách, si kotě hrálo s klubíčkem modré barvy. Nemusela jsem se ani koukat jeho směrem. Stačilo uvolnit brnění do vzduchu a zbytek jsem řídila prostou myšlenkou. Na jakou barvu jsem pomyslela, taková se objevila.

Nikdo ze skupiny lidí přede mnou se nehýbal. Všichni koukali na kočku, která rostla a měnila barvu na žlutou a přes oranžovou až k červené. Rudé kotě následně shodilo klubíčko z okna. To se s dopadem na zem roztříštilo a se syčením zmizelo.

Kočka upřela pohled na své publikum. Mělo krvavou barvu, když skákalo z parapetu, ale na rozdíl od její hračky, v letu změnilo odstín plamenů na černou. Na zemi už nestála kočka, ale panter. Stále jsem ho měla za zády. Přibližoval se líným krokem ke mně. Zastavil se mi u ruky, jen na dotek. Jemně jsem přejela rukou po hromadě čisté energie.

Pocit z tohoto výjevu, který jsem ovládala jen myšlenou, byl nepřekonatelný a hraničil s euforií. Panter se u mě dlouho nezdržel a postupoval dál dopředu. Stále rostl. Kolem krku mu začaly růst světlé vlasce, které připomínaly hřívu. Z černé přecházel do zlaté, z pantera do lva. Když byla jeho transformace dokončena podle obrazu mého, lev se rozeběhl proti němé skupince před dveřmi. Jako jeden muž začali couvat, ale to lva nezastavilo od skoku. Šelma se odlepila velkolepým odrazem od podlahy a než by stihla zranit své oběti, rozplynula se v kouři pryč.

Vylekaní pozorovatelé mé šelmy se narovnali ve chvíli, kdy se ujistili, že nebezpečí pominulo.

Adrenalin, který proudil mým oběhovým systémem, se začal pomalu vytrácet a bral pryč i opar, který překryl tu část mozku, která měla na povel racionální uvažování. Co jsem to udělala? Jak jsem mohla udělat takový úlet před zraky tolika lidí? Teď mě jisto jistě zavřou a prohlásí za blázna. Je čas na útěk.

Jenže než jsem stihla utéct uličkou, která byla vyklizená, protože většina z čumilů popadala před lvem do stran, byla jsem zastavena vedoucím skupiny.

„Tohle bylo neuvěřitelné." Koukal na mě s pýchou v očích, ačkoliv bych očekávala spíš zděšení.

„Iluze. Dobrý světlo a triky." Zablekotala jsem a chtěla se protáhnout kolem něj, ale tolik štěstí jsem neměla. Zastoupil mi cestu, a protože to byl dospělí chlap a já byla furt jen holka, neměla jsem šanci dostat se pryč.

„Tvoje „iluze" vyděsila ty nejlepší lidi z naší komunity." Zašklebil se na mě při slově iluze.

Mě ale zaujalo jiné slovo. „Komunity? Myslíte nějakou sektu? Bydlíte ve stanech, jíte jenom vypěstované potraviny a uctíváte Boha? Věříte na nadpřirozeno?" Otázky ze mě padaly nahodile a zněly spíš jako obvinění ze sektářství.

„Kdepak. My nejsme sekta." Muž přede mnou se ohradil poměrně pohotově, až mě to zaskočilo.

Zvedla jsem na něj jedno obočí a rozhlédla se po zbylých osobách v tomto kostele. Všichni se postavili na nohy a pokusili se sestavit původní seskupení, kterým mě opět odřízli od východu.

„Tak kdo sakra jste?" vyštěkla jsem nervózně, protože jsme se dostali do mě nepříjemné zóny.

„Jmenuju se Tom." Vůdce skupiny ke mně napřáhl ruku, ale já jsem si svoje ruce založila na hrudníku. Dal ruku zpět a pokračoval. „Mé jméno je Tom Michael. Tohle je můj syn Ben a dcera Tereza." Koukl se se silnou emocí na dívku z knihkupectví a na zamračeného ale stále atraktivního kluka. „Toto jsou přátelé mých dětí - sourozenci Martin s Julií a její přítel David.

Julia s Davidem stáli trošku bokem. Julia byla platinově blonďatá panenka s řasami, kterými by mohla vymetávat pavučiny z rohů místností. David byl vypracovaný kluk ale bez intelektuální jiskry v oku. Samozřejmě pohled může mást. Jejich pohledy byly neutrální, ale po malém kočičím incidentu si mě přeměřovali očima.

Ben stál po boku svého otce a jeho pohled se mi zarýval do každého svalu a nervu. Tereza byla za ním a měla přátelský úsměv, jako by mě snad viděla ráda.

Martin se více než ke své sestře hlásil k Tereze. Stál za ní a ochranitelsky vyhlížel kohokoliv, kdo by jen chtěl na dívku, stejně hezkou jako její bratr, sáhnout.

Když jsem si je všechny prohlédla, došlo mi, že jsou jako z módního časopisu. Jako by byli ztělesněním dokonalosti. Jako by neměli jedinou chybu.

„Oba víme, že tohle nebyla moje otázka." Koukala jsem panu Michaelovi zpříma do očí.

„Jsme komunita lidí plynně prostupující do světa normálních obyvatelů této planety. Jsem ředitel, takže vedoucí našeho ..." nemohl najít správná slova. „... druhu, chcete-li."

Slovo „druh" mi zapříčinilo husí kůži. Tohle slovo se totiž objevuje ve filmech s mimozemšťany a já nemám ráda rasy, které chtějí vyhladit naši planetu.

„Nelekejte se. Jde o to, že jsme lidé, ale něčím se lišíme. Lišíme se schopnostmi, které nám jsou předávány geneticky. Každý, kdo má takové schopnosti, pochází z linie andělů."

„Vyšinutí magoři." Zamumlala jsem si pro sebe a pokusila se oběhnout tento exemplář podivnosti. Tentokrát úspěšně. Zřejmě nečekali, že se pokusím o útěk, když jsem bez úprku zvládla ukázku Benových schopností.

„Počkej." Ozval se hlas za mnou.

S rukou na klice jsem se za tímto zvukem otočila a spatřila Bena, jak se prodral až za mnou. „Najdu tě všude." Těmito slovy nezaskočil jen mě, ale i otce a své kamarády.

„Prosím?" zeptala jsem se a klika mi málem vyklouzla z ruky.

„Ukázala jsi nám, co v tobě je. Generace našich lidí zůstaly skryty. Teď jsi součástí potomků. Musíš být poučena, jak se schopnosti používají a jak se mezi lidmi chovat."

„Kdo jsou potomci?" zeptala jsem se.

„My. Jsme potomci andělů." Pan Michael na mě koukal stále trpělivě, a stále zaskočeně ze svého syna.

„Cvoci." Zahuhlala jsem a úprkem jsem si to metelila domů.