Potomci - Dcera

13. Kapitola - Lector unius libri

Lector unius libri - Čtenář jediné knihy

Od ředitele jsem odešla se smíšenými pocity a to hlavně kvůli tomu, že jsem si připadala jako nezvaný host.

„Tak jak to šlo?" oba sourozenci se postavili na nohy hned, jak jsem vyšla ze dveří a Terry se na mě vrhla s otázkami.

„Dobrý." Prohlížela jsem si špičky bot. „Ale ani slovem se nezmínil, že jsem tě zabila." Zvedla jsem pohled na Bena, kterého jsem svými slovy zřejmě dost vykolejila.

„No, já ... totiž my ... my ..." Začal koktat, ale já jsem ho zastavila. „Máš mi dát nějaký karty."

Ben si sáhl do zadních kapes u kalhot, aby z nich vyndal kartu, kterou mi následně podal. „S touhle se dostaneš všude do knihovny a do téhle budovy."

Vzala jsem od něj kartu a strčila si ji do své kapsy hned k mobilu.

„Takže teď jdeme do knihovny?" Zeptala jsem se.

„Rozhodně." Terry mě chytla za ruku a táhla mě chodbou. Nevadilo jí, že mě překvapila, ani to, že svého bratra nechala za námi. Prostě šla a vyprávěla mi, jak skvělé to v knihovně je a jak málo lidí tam přitom chodí. Celou dobu jsem se snažila cestu zapamatovat. Bylo to jako jít bludištěm, ale nakonec jsme dorazili k cíli a musím přiznat, že takhle překvapená jsem naposledy byla v momentě, kdy jsem lusknutím prsty málem podpálila celý les.

Ben nám otevřel dveře velké od země až k vysokému stropu a my se ocitli v oné knihovně. Bylo to naprosto nádherné.

Knihovna byla tak velká, že nebylo vidět na druhý konec uličky, která procházela středem. Ta se větvila pravoúhle do dalších uliček, které byly lemované policemi s knihami. Na pravé i levé straně hlavní uličky, v které jsme po pár krocích stáli, byly široké ochozy jako druhé patro, v kterých byly knihy seřazeny stejně, jako dole. Stěny s knihami u sebe měly i žebřík, protože normální člověk by nikdy nemohl dosáhnout až nahoru.

Pohled to byl jednou větou nepopsatelný a ohromující. Proto jsem si nemohla odpustit ohromený povzdech. „To je nádhera."

„Věděla jsem, že tě to ohromí." Terry se koukala po knihovně, a aniž by se na mě koukla, souhlasila se mnou. Na druhou stranu Ben se koukal na mě. Zase. Neměla jsem sílu ho nějak odehnat a nechtěla jsem ani dělat nějaké dusno, protože jak se ukázalo, budeme spolu v budoucnu trávit hodně času.

„Měli bychom tě představit knihovníkovi." Ben si asi všiml, že je mi jeho pohled nepříjemný, takže změnil téma a vedl nás jednou z vedlejších uliček, které byly stejně nekonečné jako ta hlavní, za oním knihovníkem.

Nakonec jsme ho našli, jak sedí v jednom z křesel nahodile postavených na volných místech knihovny.

„Koho nám sem andělé poslali?" uvítal nás mile stařík.

„Přivedli jsme sem nového potomka." Než mě Terry stihla představit, stařík se zvedl a přistoupil k nám.

„Nikdo mi neřekl, že jsi tak přenádherná, Nikolo." Sama se nepovažuju za hezkou. Jsem jen obyčejná holka. Žádný terno. A možná to, že mě označil za hezkou mě donutilo vypustit z hlavy, že už věděl moje jméno.

Pořádně jsem si muže před sebou prohlédla a najednou mi to bylo jasné. „A mě zas nikdo neřekl, že tu mají tak milého knihovníka, pane Michaeli." Usmála jsem se na něj. Jeho překvapený obličej mi naznačil, že jsem se trefila a to mi vykouzlilo ještě širší úsměv.

„Je dobrá." Teď už děda přede mnou nemluvil na mě, ale na svá vnoučata a při tom se usmíval.

Tuto divnou seznamovací chvilku přerušilo upozornění mobilu, který patřil Benovi. Vytáhl ho z kapsy a bylo vidět, že se stalo něco neočekávaného.

Koukl na svoji sestru a proběhla mezi nimi konverzace, které nikdo jiný nerozuměl, protože byla jen v jejich hlavách.

„Dědo, můžeme ti Niky svěřit? Pohlídáš nám ji?" Terry se koukla na staříka psíma očima, takže bylo jasné, že děda nebude odporovat.

„Rozhodně." Přistoupil blíž a chytil mě kolem ramen. Nebylo mi to nepříjemné, spíš to bylo hezké gesto náklonnosti. Usmál se na vnoučata a pokynul jim, že můžou jít.

Ben s Terry skoro vyběhli v knihovny. Bylo za nimi slyšet jen bouchnutí dveří.

„No, teď když už jsou pryč, začne sranda." Usmál se na mě vřele. „Jsem neskonale rád, že Vás poznávám." Překvapeně jsem na něj koukala a čekala, kdy se mi ukloní, protože jeho tón hlasu tomu naznačoval.

„Prosím?" usmála jsem se na něj a nechápala jeho vděčnost ze setkání.

„Celý život jsem si tento okamžik představoval." Dědovi očividně hrabalo.

„Tento moment? Jako chvíli, kdy vám vaši vnoučata představí svoji kamarádku?" snažila jsme se mluvit opatrně, protože děda zřejmě nebyl v nejlepší kondici.

„U Gabriela. To není možný. Oni Vám to neřekli? Oni to před Vámi tají." Děda byl šokovaný a já jsem na tom nebyla líp.

„Víte, nemám sebemenší tušení, o čem to mluvíte." Nervózně jsem se uchechtla, ale ani tím jsem atmosféru mezi námi nepročistila.

„Můj syn je blbec." To už si děda jen zamručel pro sebe. Najednou vystřelil ze svého místa a téměř utíkal někam k hlavní uličce. Já jsem klopýtala za ním, abych ho neztratila z dohledu, protože jinak bych tu mohla bloudit do konce svých dnů.

Děda ukázal, že jsem se v jeho kondici šeredně spletla. Dovedl nás zabijáckým tempem až k točitým schodům, vedoucích do druhého patra na ochozy.

Děda vyběhl schody bez sebemenšího problému a vedl mě kamsi mezi police, ke stolu, na němž už byly otevřený knížky.

„Kolik Vám toho Terezie vyprávěla o našich legendách?" Já jsem sotva popadla dech, ale knihovník byl zřejmě v těch nejlepších letech. Já jsem funěla jako parní stroj, takže jsem byla ráda, že jsme si oba mohli sednout na židle u stolu.

„K tomu jsme se ani moc nedostali." Dýchala jsem jako bych měla umřít.

„Tak je na čase, abych Vám jednu takovou pohádku pro děti řekl."