Potomci - Dcera

28. Kapitola - Ego sum, qui sum

Ego sum, qui sum - Jsem, který jsem

Nevím, jak dlouho jsem venku ležela. Prostě jsem jen koukala na nebe a přemýšlela, kolika lidem ubližuju. Napadla mě ještě kupa blízkých. Z transu, ve kterém jsem byla, mě probudila až Benova přítomnost. Objevil se u výtahu a šel přímo ke mně.

Nehnula jsem se ani o píď, a to ani ve chvíli, kdy si sedl vedle mě.

„Nech toho." Procedil mezi zuby.

„Prosím?" nemohla jsem být více zvědavá, co svými slovy myslí.

„Vím, co cítíš, protože to dokážu vnímat. Cítím tvoji vnitřní bolest a zklamání. Vím, že teď potřebuješ někoho vedle sebe, komu se svěříš. Jenže také vím, že mě tu teď nechceš. A to zase bolí mě."

„Stojí to za hovno." Zahuhlala jsem.

Ben se mým slovům pouze ze srdce zasmál. Lehl si na bok vedle mě a obličejem se natočil ke mně. Jednou rukou si podepřel hlavu a druhou mi setřel z tváře slzu, která mi utekla z očí.

„Ano, to stojí."

Spolkla jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku z jeho blízkosti. „Mám potomky zachránit. Ale místo toho ubližuju všem ostatním. Zanedbávám svoji rodinu, svoji budoucí školu jsem dočista vypustila, tebe jsem zabila, nemám ani sebemenší stopu po Gabrielovi." Po tváři začaly utíkat další slzy.

Cítila jsem, že Ben nedokáže naší blízkosti odolat. Přitáhl si mě do náruče. Sám si lehl a mě přetočil na svůj hrudník. V tu chvíli mi už nic nebránilo, abych propukla v pláč.

Vzlykala jsem do Benova trička. Najednou jsem pociťovala uvolnění. Ždímala jsem ze sebe všechnu slanou vodu, která z mého těla odnášela negativní emoce, a při tom objímala muže, který mi jako jediný mohl přinést jakousi katarzi.

Ztratila jsem pojem o čase. Možná to bylo tím, že jsem usnula krátce po tom, co jsem dobrečela a nechala se uspat Benovým hlazením mých zad. Ve spánku mě přenesl do ložnice, protože jsem se probudila v měkkých peřinách, s teplým tělem hned za mnou.

„Jak ti je?" promluvilo teplé tělo za mnou.

Natočila jsem se na Bena a podivila jsem se absenci jeho trička. „Proč tu se mnou ležíš polonahý?" Nemohla jsem ale říct, že by mi to vadilo.

„Dal jsem si sprchu, protože jsem měl písek naprosto všude. Buď ráda, že jsem si vzal kalhoty." Mrkl na mě s humorem v očích a zvedl mi tak náladu.

„Děkuju." Zašeptala jsem.

„Od toho tu přeci jsem."

Odtáhla jsem se od něj tak, abych se posadila. „Nechci tě tu držet, jen abys poslouchal moje vzlykání."

„Já od tebe nikam nepůjdu. Takže co takhle říkáš posezení s přáteli?"

„Posezení s přáteli? Po dnešku?" Pak do mě narazila další vina. „Já jsem ale blbá." Chytila jsem si hlavu do dlaní. „Upřímnou soustrast. Je mi to moc líto. Měl bys být s rodinou a ne tu trčet se mnou."

I Ben se posadil a opřel se zády o čelo postele. „Ty to nechápeš, viď?"

„Co bych měla chápat? Vždyť jsi přišel o dědu."

„Ano, zemřel. Ale podle toho, co jsi řekla, si polepšil. Jeho smrt nebyla tragická. Měli jsme dva dny na rozloučení. Prožili jsme jako rodina ty nejlepší dny za poslední roky. Vyjasnili jsme si mnohé věci, na které jsme neměli čas. Ty jsi nám ten čas dala. Nic ho nebolelo a odešel s úsměvem na rtech. Necítíme bolest z jeho odchodu, cítíme jen stesk z jeho nepřítomnosti, což je normální. Ale jen díky tobě si ho všichni budeme pamatovat jako usměvavého muže, který proháněl sestřičky." Ben se při vzpomínkách na svého dědu neubránil širokému úsměvu.