Potomci - Dcera

27. Kapitola - Eventus docebit

Eventus docebit - Výsledek poučí

Když byla pravda venku, nebyl důvod si na něco hrát. Oba jsme se zklidnili a koukali si do očí jako rovný s rovným.

„Ano, zabila jsi moje dítě." Poodešel ode mě o pár kroků, aby se opřel zády o zeď. „Mezi sourozenci jsem největší smolař. V každé válce jsem o někoho přišel. Zbyli jen oni. A pak jsem musel být svědkem i u toho, jak mi dítě zabíjí bratrova dcera. Cítil jsem jeho bolest. A pak jsem cítil i tvojí." Zaklonil hlavu a zafuněl. „A nesnášel jsem tě."

„Ne tak jako já nesnášela sebe." Vzpomněla jsem si na tu chvíli a bylo mi špatně.

„Od té doby skáčeš před každou kulku, která se jen Benovým směrem koukne."

„Ano."

Michael se zády svezl po zdi na zem. „Ale neděláš to kvůli svědomí. Je v tom něco víc."

Věděli jsme oba, že má pravdu. „Když se to stalo, když Ben přestal dýchat, bylo to jako by mi někdo vytrhl srdce z těla. Prostě jsem ztratila svoji druhou část. To už nikdy nechci dopustit."

„To je všechno?"

„Ano. Vždyť jsme si příbuzný."

„Hloupá holka." Zasmál se Michael. „Cožpak si nepamatuješ, jak Ben říkal, že nemáme tělo? Při vašem vzniku jsme měli vypůjčená lidská těla. Naše momentální schránky jsme získali až po té. Vaše lidská genetika je naprosto v pořádku. Co se schopností týče, to už je něco jiného – něco, co vaší vědou nelze vysvětlit. Takže se nemusíš bát. Nejste jedné krve."

„Dobře." Teď už jsem se nemohla na nic vymlouvat. Dle všeho jsem se mohla s Benem spojit jakýmkoliv způsobem. Ačkoliv psychicky už jsme byli zauzlováni jak jen to šlo. „Takže chápu, že tímhle je náš krátký rodinný vztah ukončen, že? Budu se snažit najít Gabriela. To jsem slíbila a dodržím to. Nic víc."

„To se pleteš." Zakroutil hlavou a já mohla cítit, jak psychicky špatně mu je. Michael byl archanděl, ale stále byl ovlivňován emocemi.

„Co?"

„Jsi moje neteř. Jsi moje rodina. Mě se jen tak nezbavíš. Ano, nesnášel jsem tě za Benovu smrt, ale ty jsi za něj dala téměř vlastní život. Jako svoji neteř tě miluju a jako tvůj strýc na tebe musím dát pozor. Brácha už je hodně let pryč a já nemůžu počítat s variantou, že stále žije. Teď jsi mojí starostí."

Moje rodina byla vždy neúplná kvůli absenci otce, takže když mi někdo nabízel rodinu, byla jsem mimo. Každopádně mám ještě svoji hrdost. „Nejsem ničí starost."

Michael si dal lokty na kolena a prsty zabořil do vlasů. „Ty nemáš ani tušení, co se na tebe žene."

„A ty to víš?"

„Jako archanděl vím mnohé věci v předstihu. Jenže tentokrát ne. Není to dobré znamení. Cítím jen jednu jedinou věc. Smrt."

„Čí?"

Michale na mě koukl s nehoráznou tíhou v očích. To znamenalo jen jedno. Nechtěl to říct nahlas, takže jsem to musela udělat já. „Moji nebo Benovu."

„Je mi to líto."

„Mě taky." Sklopila jsme pohled na zem a prohlížela jsem si boty. Musela jsem změnit téma. „Jak to vypadá na zemi?"

Michael na chvilku zavřel oči. „Všichni sedí u tvé postele. Ben tě drží za ruku a šílí."

„Fajn." Sedla jsme si do křesla a koukala do stropu.

„Kam jsi vlastně poslal dědu?"

„Za těmi dveřmi je druhé etapa bytí. Ta po životě. Jeho druhá etapa začíná znovusetkáním se svojí ženou."

Byla jsem ráda, že stařičký knihovník došel svému štěstí. „Kdy mě pošleš zpátky?"

„Kdy budeš chtít."

„Dobře. Ještě mi řekni, jak mám najít Gabriela."

„Já nevím, dítě. Já nevím." Michael se zdál být na dně. Seděl jako uzlíček nervů na zemi a nevypadal, že se chce zvednout.

„Kde mám začít?"

„Měli byste mezi sebou mít pouto. Nic víc nevím. Jen řekl, že se chce rozloučit. Pak nic. Pak už roky nic. Zmizel. Já ani naši sourozenci jsme s tím nedokázali hnout."

„Jak ji o mně věděl?"

Michael se začal smát. „Jsem archanděl. To, že se narodila Dcera, pocítil každý anděl."

„Dobře, fajn." Nevěděla jsem, co dál říct. Výměna emocí, která byla stále cítit ve vzduchu, mě dusila. Proto jsem se zvedla a přešla k Michaelovi.

„Pošli mě zpátky."

„Uvidíme se, neteřinko." Michael se ani nepohnul. Další věc, kterou jsem viděla, byl strop v nemocnici.

„Niky." Ben mi svíral ruku a druhou mě hladil po tváři.

„Jo. Jsem vzhůru." Měla jsem sucho v puse, takže jsem nic víc říct nemohla. Tělo se zdálo být pořádku, což jsem vyzkoušela i posazením se. Kromě toho, že jsem byla rozležená, mi nic víc nebylo. Přetočila jsem se tak, abych svěsila nohy z postele. Ben mi stále nepouštěl ruku, musela jsem se mu vytrhnout, abych se mohla oběma rukama opřít do předklonu. Někdo mi sundal boty, takže jsem si je musela nazout. Realitu jsme vnímala trhaně. Potřebovala jsem se pořádně probrat.

Pociťovala jsem ticho a pozornost všech v místnosti. Jen Terry si dovolila toto ticho porušit. „Kde je teď?" Hned mi bylo jasné, že mluví o svém dědovi.

Seskočila jsem z postele a nazula si obě boty. Pak jsem se napřímila a koukla kamarádce do očí. „Shledal se se svojí ženou. Teď je šťastný." S posledním slovem jsem se přenesla do skrýše pod zahradou. Nemohla jsem být ani o minutu déle v jejich přítomnosti.

Došla jsem až na pláž, kde jsem si lehla na záda. Byl mi jedno písek ve vlasech nebo na horších místech. Byla jsem stále mimo ze střetu s Michaelem.

Slza mi tekla po tváři. Tížila mě povinnost najít Gabriela. Tížila mě vina, kterou jsem pociťovala, protože já odcházím ráno z domu a vracím se večer, zatímco mamka plánuje moje stěhování na školu. Tížilo mě svědomí kvůli Benovi. Tížila mě nová realita. Prostě jsem cítila, že je toho kolem mě moc.