Potomci - Dcera

4. Kapitola - Mi casa su casa

Mi casa su casa - Můj dům je tvůj dům

Nebrala jsem Benovy výhružky vážně. Proč bych měla?

Odpověď na tuto otázku se mi zjevila druhý den ráno. Bratra jsem odvezla do školy a s mamkou jsem se také záhy rozloučila. V prázdném domě jsem se nerozhlížela a šla jsem rovnou do kuchyně, kde jsem si začala připravovat snídani.

„Bude jeden teplý toustík i pro mě?" za zády se mi ozval hlas, o kterém jsem si myslela, že jsem mu včera utekla.

Nadskočila jsem leknutím a málem tak odhodila i toustovač. Hned jak jsem se vzpamatovala ze šoku, jsem se otočila za oním hlasem a spatřila Bena se svou sestrou, jak se opírají o pult a koukají na mě. Tereza se na mě koukala s radostí v očích, Ben už takovou přátelskou jiskru v oku neměl.

„Co tu sakra děláte?" zařvala jsem na oba dva. „Právě jste se vloupali do mého domu."

„Já ti říkal, že se přede mnou neschováš." Ben se na mě samolibě usmál a značná samolibost odkapávala i z jeho hlasu.

„To mě nezajímá. Okamžitě vypadněte." Byla jsem naštvaná a vyděšená zároveň.

„Musíme si s tebou popovídat o tom, co jsi."

„Ne." Založila jsem si ruce a odhodlaně mu vzdorovala.

„Tak si promluvíme o tom, kdo jsme my."

„Zvedněte zadky a vystřelte odtud." Moje nabroušenost se hvězd dotýkala.

Ani jeden ze sourozenců se nepohnul. Tereza se chopila slova dřív než její bratr a dle všeho udělala dobře. „Potomci mají přísná pravidla, co se týče interakce s normálními lidmi. Neprozrazujeme se. Dokonce jsme se vyhnuli tomu, aby se o nás roznášely báchorky, ačkoliv ne úplně. Sem tam se něco prokecne, ale nikdy jsme nebyli odhaleni."

„Sektářství." Znovu jsem si neodpustila mumlání a koukání po možnostech útěku.

„Mysli si o nás co chceš, ale uvědom si, že jsi jedna z nás. Zamysli se nad tím, co jsi dokázala." Ben řekl jen dvě věty, než slovo opět předal své sestře.

„Chápu tě, je to pro tebe nové. Říkejme nám třeba komunita. Takže naše komunita má jistá pravidla a vědomosti, které jsme povinni předat tobě. Cožpak tě nezajímá, kde se to v tobě vzalo? Nenapadlo tě, že to bylo po setkání se mnou?"

„Co mi chcete konkrétně předat?" zeptala jsem se. Znělo to bezpečně, především když mi pak dají pokoj. Navíc měla pravdu a obě jsme to věděly. Stalo se to v knihkupectví, když jsem se na ni koukla.

„Já tě budu učit o naší kultuře. Řeknu ti něco o nás ze sociální stránky. Ben tě naučí základní bojové dovednosti."

„Počkat!" máchla jsem rychle rukama a tím zastavila proud Tereziných slov. „Proč mám umět bojovat?"

„Možná tu nějaký důvod je, ale to bych zmínila až při našem prvním sezení." Usmála se na mě povzbudivě, ale tím mě nezmátla. Stále mi něco neříkala a já chtěla vědět co.

„Kolik bude těch sezení?" zděsila jsem se.

„Podle toho, kolik jich budeš potřebovat." Ben ze mě za celou dobu nespustil pohled. Tvářil se až přehnaně sebejistě a na koni.

„Co když řeknu ne?"

„Náš otec je ředitelem naší komunity a chce si být jistý, že každý člen bude bezpečně poučen."

„Co když řeknu ne?" zopakovala jsem otázku.

„Budeme tě muset odvést." Ben s radostí odpověděl.

„Cizí lidi se usadí u mé kuchyně a vyhrožují mi únosem." Zkonstatovala jsem suše. „Já jsem musela někomu tak hrubě ublížit, že mě proklel a já skončila takhle." Ucítila jsem smrad spáleného pečiva. Přiskočila jsem proto k toustovači a vyndala na uhel opečený toust. Položila jsem ho na talíř a s tím nejsladším úsměvem jsem ho podala Benovi. „Jeden teplý toustík." Mrkla jsem na něj jako bonus. Ben se nezdál být potěšen, ale vynaložil značné úsilí, aby potlačil jakoukoliv reakci.

„Chcete odpověď teď, nebo mi dáte nějaký čas?" mluvila jsem přímo k Tereze.

„Kolik času budeš potřebovat?" nebyla mojí zdrženlivostí popuzena, na rozdíl od bratra.

„Pár hodin? Možná dní? Zeptejte se mě asi za pět let."

„Přijdeme zítra." Ben kývl a otočil se. Tereza mi stihla zamávat, než se obrátila za bratrem a společně vyšli hlavními dveřmi.

„Tohle se mi zdálo. Tohle se mi rozhodně zdálo." Mluvila jsem sama k sobě po jejich odchodu.

Snídaně neproběhla tak, jak jsem si ještě před hodinou představovala. Udělala jsem si jeden toust, ten si namazala máslem a ve stoje jsem si ho snědla na terase, zatímco jsem sledovala zahradu.

Tráva byla už dost vysoká, takže mi bylo ihned jasné, že musím posekat. Po toustu, jehož chuť jsem ani necítila, protože jsem byla myšlenkami jinde, jsem otevřela dveře do kůlny se sekačkou a jinými potřebami k údržbě zahrady.

Než jsem ale popadla sekačku, dveře za mnou se zavřely a já stála po tmě v prostoru, který jsem moc neznala.

„Bože."pomyslela jsem si v hlavě, ale než jsem stihla říct nějakou nadávku, která se mi vynořila na mysli, rozsvítila jsem pouhou myšlenkou žárovku, která s bliknutím ozářila místnost.

Usmála jsem se. Mravenčení se opět začalo ozývat. Večer jsem s ním usínala a ráno pomalu začalo růst. Rozsvícení žárovky dovedlo brnění do maxima.

Cítila jsem energii, která mě dělala silnější. Co se stalo dál, bylo čistě instinktivní.