Potomci - Dcera

35. Kapitola - Fortis cadere, cedere non potest

Fortis cadere, cedere non potest - Statečný muž padne, ale neustoupí

Michaelova slova ve mně zažehla zvědavost. Byla jsem více a více odhodlaná přijít na kloub všem otázkám. Které se kolem začaly vynořovat.

Poznání mi trvalo týden.

„Co ti vlastně říkal?" Ben si lehl vedle mě a byl připravený na spánek. Nutno podotknout, že od doby, co se oteplilo, už nepovažuje tričko na spaní za nutné.

„Andělé čerpají sílu z víry lidí." Shrnula jsem to nejdůležitější do jedné věty. Věděla jsem, že Ben nevěděl o spojitosti s Michaelem ani ň. Nebylo to moje tajemství, takže jsem neměla právo o tom mluvit.

Vypadal, že je touto informací nadchnut. „Takže jejich životy jsou vázané na ty lidské?"

„Už to tak bude." Ležet vedle něj už mi přišlo den ode dne více přirozené. Stále jsem si od něj ale držela odstup. Přinejmenším citový.

„Takže kdyby tu nebyl život, andělé by neměli sílu."

„Ano." Ve škole jsem měla náročný den, takže jsme konverzaci brzo skončili a usnuli.

Z další noční můry jsem se dokázala probudit i bez Bena. Dokonce jsem ho ani nevzbudila.

Zdálo se mi, že jsem zavřená v temné kobce a trpím. Teď, když jsem v bdělém stavu, nemůžu přesně popsat, čím jsem trpěla, ale bolest jsem měla strašnou.

Každopádně jsem se zvedla z postele a přešla k umyvadlu a natočila jsem si vodu do sklenice. Než jsem se mohla napít, najednou mě udeřilo poznání. Nevím jak, ani nevím proč, prostě to přišlo znenadání.

Michael už několik let hledal Gabriela. Jsou to bratři, nemělo by být těžké ho najít. Jenže já znám jedno místo, kde anděl ztratí své schopnosti.

Během mžiku jsem se tam přenesla. Sklenici jsem nechala v pokoji. Na sobě jsem měla pyžamo, ale to by bylo jedno.

Vydala jsem se k šibenici. Měla jsem pocit, že je to dál než minule. Svítilo slunce a mě začalo být vedro. Ani to mě ale nezastavilo od chůze k dřevěné stavbě na obzoru. Pevně jsem doufala, že se nemýlím.

Ta cesta byla strašná. Kvůli nepřítomnosti jakékoliv energie jsem byla unavená a kvůli slunci naprosto zpocená.

Nakonec jsem ale k cíli došla. Šibenice byla i bez oběti strašidelná. Mráz mi běhal po páteři.

Několikrát jsem objekt obešla. Hledala jsem jakoukoliv zvláštní stopu. Věděla jsem, že to nebude lehké, protože jsem nenašla nic ani minule, stejně tak nenašli nic ani potomci.

Po pátém kolečku kolem šibenice jsem si na ni vylezla a frustrovaně dupla do prken pode mnou.

Světe div se, ono prkno jsem produpla. Ozvala se dutá rána, která mě donutila se shýbnout a kouknout pod prolomené prkno.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem uviděla pod prknem. Rozkládala se tam nová místnost. Alespoň to jsem mohla soudit po prvním pohledu.

Pod sluncem, které na mě pražilo, jsem vytrhala další prkna. Samotnou šibenici jsem musela téměř celou rozebrat. Málem jsem umřela.

Dolů vedl žebřík, po kterém jsem se spustila dolů. Když jsem sešplhala, byla jsem ráda za chlad, na který jsem tam narazila. Pod šibenicí byla přesně taková kobka, o jaké se mi zdálo už několik nocí.

Nenarazila jsem tam jen na chlad. Ale dokonce i na pytel hadrů. A právě z tohoto pytle se vyklubal člověk.

Zvláštní pocit, který se mi usídlil v žaludku, mi napověděl, kdo tato osoba je. Neměla jsem ale svoje schopnosti, takže na diagnózu jsem musela počkat až za kopuli. Nemohla jsem ale ztrácet čas. Muž přede mnou byl ve strašném stavu. Neoholená troska, která neviděla vodu asi tak dlouho, jako neviděla světlo, se nepohla ani po tom, co jsem do ní lehce šťouchla nohou.

„Vstávat." Jako budíček jsem přidala i decentní facky, jednu z každé strany. Jenže odezva na to byla nulová.

Čapla jsem proto tuto osobu za nohy a po smyku ji dotáhla k žebříku.

„Vstávej, já tě ven nevytáhnu!" zařvala jsem oné hromadě do ucha.

Nic. Žádná reakce.

Dala jsem mu ruku na tvář a pokusila se do něj naprat co nejvíce energie, jenže moje schopnosti byly mrtvé.

Naštěstí se dotyk ukázal jako správná volba. Muž procitl, ale nevypadal, že nějak brutálně vnímá okolí.

„Tam venku je svoboda." Koukla jsem se mu do očí a doufala, že k němu má slova dojdou.

A zřejmě ano. S mojí pomocí se osoba postavila a chytla se žebříku.

Každý stupínek nahoru byl malým vítězstvím. Po tom, co nahoře muž opět odpadl, jsem si myslela, že lehnu hned vedle něj. Jenže jsem nemohla. Věděla jsem, že tady bojuju o každou minutu.

Opět jsem chňapla po noze té skoro mrtvoly a dala jsem se na cestu ke kraji kopule, která mě dělila od síly. Slunce už zapadalo, ale já jsem si připadala jako na Sahaře v pravé poledne. Táhnout dospělého muže bylo jako procházet peklem. Dělala jsem si časté přestávky a přemýšlela, jestli táhnutím nezpůsobím muži nějaká zranění.

Klekla jsem si k němu a koukla mu do tváře. „Ale pokud tě nedotáhnu ven, odřeniny budou to nejmenší, co tě bude trápit, co?" šlo pouze o řečnickou otázku. Věděla jsem, že mi neodpoví.

Slunce bylo už dávno pryč, když jsem se doplazila na okraj kopule. Poslední metry byly nejhorší.

O to lepší byly osvobozující první doušky vzduchu, kterým proudila energie. Vracela se mi síla a změnu prostředí pocítila i ležící osoba. Nečekala jsem ale, jestli se zvedne. Sama jsem ho vzala za ruku a přenesla ho do ložnice ve skrýši pod naší zahradou.

Uložila jsem ho do postele a klopýtala do hlavní haly. Stále jsem byla trošku unavená, ale síla se mi pomalu vracela.

„Michaeli!"

Nic.

„Michale!"

Nic.

„Ty škeble stará, koukej se sem dovalit, jinak tě čapnu za prdel a sama tě sem dosmýkám!" Řvala jsem jako na lesy a doufala, že neprobudím hosta v ložnici.

Nic.

Nadechla jsem se, ale než jsem mohla něco zařvat, ucítila jsem něčí přítomnost.

„Co si myslíš, že děláš? Kde jsi byla?" Byl to Ben, což jsem věděla v první vteřině.

Otočila jsem se na něj a viděla, jak se ke mně nasupeně přibližuje, ale jeho aura zářila spíše starostí než hněvem.

„Byla jsem na výletě." Usmála jsem se na něj. Trošku jsem znervózněla, protože jsem si nebyla jistá, jak mu mám představit osobu ve vedlejší místnosti.

Dlouho jsme si s tím nemusela dělat starost, protože z ložnice se ozval vzdech. Věděla jsem, že je to sten bolesti, ale pro nezúčastněného pozorovatele by to mohl být i jiný typ vzdechu. Například pro Bena.

Vystřelil ke dveřím do ložnice, čímž mě překvapil. Nemohla jsem ho zadržet, což bych dávala za vinu mé únavě.

Ben ve dveřích strnul. „Kdo to sakra je?"

Přistoupila jsem k němu blíž a chytla ho za rameno. „Bene, chtěla bych ti představit bratra mého strýce, archanděla Gabriela."