Potomci - Dcera

15. Kapitola - Credendo vides

Credendo vides - Kdo uvěří, uvidí.

Nejdřív jsem na něj nevěřícně koukala a pak jsem se začala smát. Slzela jsem smíchy. Ten dědek musí být rozhodně senilní.

Když jsem si otřela oči, uviděla jsem, že děda naproti mně rozhodně tak veselý není.

„Já a Dcera? Ale no tak. Když budeme předpokládat, že je to pravdivý příběh, tak je jasné, že já Potomek nejsem. Nejsem z rodin potomků. Nikdy jsem o nich neslyšela. Matka je obyčejný člověk a můj otec také."

„Rozhodně nemáte pravdu." Knihovník kroutil hlavou a byl rozhodnutý o vlastní pravdě. „Váš otec je anděl a matka je smrtelnice. Ale aby se v ní mohlo uchytit andělské sémě, musela mít v krvi alespoň kapičku té andělské. Když se zamyslíte je to možné. Může mít v krvi jen tisícinu procenta andělské krve."

„To je nemožné. Je to kravina." Nevěřila jsem mu ani slovo. A děda byl mým postojem podrážděný.

„Není to kravina, mladá dámo. Věřte tomu."

„Je to těžký, víte?" ve svém hlase jsme zaslechla kapku ironie a sarkasmu.

„Jste silná?"

„Ano, asi ano." Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem zabila Bena a naskákala mi husí kůže.

„Umíte přemístit samu sebe?"

„Ano."

„Ovládáte věci bez velkého soustředění a dokážete věci tvořit?" založil si ruce na hrudníku a já věděla, že jsem tuhle diskuzi prohrála.

„Ano, umím vytvořit například palác pod zemí."

„Nemáte v rodině žádného potomka, takže ve Vás setkání se silným potomkem, kterým je například i moje vnučka, vyvolalo silnou reakci poznání?"

„Ano." Sklopila jsem pohled a koukala jen na lůžka nehtů.

„Cítíte kolem sebe energii?"

„Ano."

Cítila jsem, že děda si užívá každou vteřinu.

„Takže chápete, proč Vás můj syn nedal do databáze všech potomků. Proč Vás veřejně nepředvedli před Radu. Proč o Vás ví jen ta nejmenší skupina lidí. Proč se nutné, abyste se naučila být potomkem. Proč byste neměla vybočovat z řady a proč jste v utajení."

„Ano." Špitla jsem a najednou mi bylo úzko. Koukala jsem se na dědu a cítila slzy, které se mi hrnuly do očí. „Proč ze mě všichni dělali pitomou? To je asi jediné, co nechápu."

„Vyrůstala jste s lidmi bez ponětí o potomcích. Nebyla jste vystavená energii, kterou v sobě máme, a proto se pro Vás stalo setkání s Terezií tak zlomové. Probudila jste v sobě anděla a andělská krev ve Vás převzala kontrolu. Začala jste nacházet sama sebe. Slyšel jsem, co jste předvedla v tom kostele. Málem jste je všechny upálila." Oba jsme se usmáli, protože jsme věděli, že jsem to měla pod kontrolou, ale muselo to vypadat děsivě. „Našel Vás Ben. Najednou cítil, že se probudila Dcera a on jako Amicus ji potřeboval najít. A když Vás našli, nemohli tě nechat jít. Můj syn dokázal zakrýt Vaši stopu jen tím, že vzal ty nejsilnější potomky po Vašich stopách. A pak na Vás nasadil své děti. Měli Vás pozorovat."

„To dělali. Především Ben. Furt na mě zírá."

Děda se zasmál a spatřila jsem radostné jiskření v jeho očích. „Ano, on se nikdy nesnažil být nenápadný. Každý ví, že je Amicus, takže byl vždycky středem pozornosti a na něco si hrát bylo vždy těžké."

„Takže jsem dostala Terry a Bena jako chůvy. Od začátku věděli, že jsem Dcera?"

„Kdepak. Sledovali Vás a měli stále silnější podezření, ale je to pár dní, co se stalo něco, co všechny přesvědčilo."

Zrudla jsem a pak jsem změnila barvu na bílou. Stále jsem se s myšlenkou vraždy nějak nesrovnala.

„Prozraďte starému muži před sebou, co se stalo." Děda na mě koukal s nevinou zvědavostí.

„Zabila jsem Bena. Přestalo mu bít srdce."

„Vážně?" dědu jsem zřejmě šokovala. Ani se mu nedivím.

„Ano. A pak jsem mu dokázala zahojit všechna zranění a rozběhnout srdce. Dokázala jsem mu vdechnout život." Mluvila jsem omluvně. Zabila jsem mu vnuka a věděla jsem, že se mu to nelíbí.

„To mi syn ani neřekl." Děda se s myšlenkou smrti svého vnuka srovnal poměrně rychle a nasadil šťastný obličej. „Takže je jisté, že to jste Vy."

„Proč mě skrýváte?" napadla mně další otázky.

„Pro Vaše dobro. Ben Vás musí chránit a byl to právě on, kdo Vás chtěl skrývat. Uvědomte si, že jdeme do války. Všichni si to začínají uvědomovat a nikdo neví, proti komu nebo čemu stojíme. Nevíme komu věřit a do doby, než budete schopna boje, aniž byste zabila svého druha, Vás nesmíme vystavit riziku." Dědovi stále přišla myšlenka zamordovaného Bena zábavná.

„Nechci být drzá, ale pochopil jste, že jsem vám zabila vnuka?"

„Co jste cítila, když se mu zastavilo srdce? Jak se cítíte, když na to někdo upozorní? A mluvte prosím upřímně."

Nebylo těžké se zamyslet nebo si vzpomenout. „Když se mu zastavilo srdce, to moje jako by se taky zastavilo. Jako by se mi do plic nedostával kyslík. Musela jsem něco udělat, abych ho dostala zpátky a vzdala jsem se na místě tolik energie, že jsem málem zabila sama sebe, abych ho oživila. Byl to pocit, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Asi jsem se bála, že mě zavřou jako vraha do vězení." Mluvila jsem potichu jako bych se styděla. Já jsem si ale jen připomněla neskonalou bolest, která mnou tehdy projela.

„Takže už je to jasné, že jste Dcera?"

„Ano. Ale stále si nedokážu představit, že mým otcem je anděl a já jsem z půlky člověk a z půlky anděl."

„Vaším otcem není jen tak nějaký anděl."

„Prosím?" Koukla jsem se překvapeně na muže, který měl ještě nějaký trumfy v rukávu.

„Texty v prajazyce je těžké přeložit, ale dle všech předpokladů a odhadů je Váš otec jeden z archandělů. Tím si ovšem nikdo není jistý. Ale předpokládá se, že kromě poloviny genů vám předal i kus své vnitřní energie a síly, takže nejste z poloviny anděl, ale z tří čtvrtin, nebo dvou třetin. Přesně to říct nedokážeme. Myslíme si, že Ben je z poloviny andělský. Došlo k obrovskému skoku, který předpověděl nebezpečí blížící se na potomky. Ale Filia a Amicus společně dojdou vítězství."

„To bude asi něco, co mi nesedí."

„A co jde?" zeptal se zmateně.

„To o našem poutu je divný. Myslím, že to je ta přehnaná část legendy." Nakrčila jsem nos, protože mi bylo nepříjemné pomyšlení, že jsme s Benem spojené duše.

„Není to přehnané. Je to až bolestně pravdivé." Benův hlas za zády mě donutil zpevnit páteř a narovnat se. Starý muž přede mnou se nezdál být překvapený a sledoval nás vševědoucím úsměvem. Vsadila bych se, že si v hlavě představoval naši svatbu.

„Ráda jsem vás poznala, pane Michaeli." Stoupla jsem si a šla mu podat ruku.

„Bylo mi ctí Vás poznat Filia." Starý pan Michael mi vzal ruku do své a přitiskl si ji ke rtům. „Budu se těšit na naše další setkání."

Usmála jsem se na něj a odstoupila od něj o krok. Nemohla jsem se otočit na Bena, který na mě čekal, proto jsem se zkoncentrovala a během momentu jsem se ocitla v teple svého domova. Daleko od Všech Michaelů a zbytku potomků.