Potomci - Dcera

6. Kapitola - Hominem te esse, memento

Hominem te esse, memento - Pamatuj, že jsi člověk

Probudila jsem se velmi brzy. Opakovalo se vezení bratra do školy a loučení s mamkou, která mířila do práce, jako každý všední den. Seděla jsem v kuchyni už s třetím čajem a koukala jsem na bábovku před sebou. Nebylo lehké ji udělat, ale možná jde jen o cvik. Trvala mi čtvrt hodiny díky nově nabitým schopnostem. Příště bych to ale pod deset minut mohla stáhnout.

V hlavě jsem měla možný i nemožný postup na bábovku, z kterého mě vyrušil zvonek. Vyběhla jsem ven a uviděla Bena s Terezou, jak se opírají o branku. Ben tam stál se svým nečitelným, ale nebezpečně přitažlivým výrazem a Tereza se na mě usmívala.

„Dneska už raději zvoníme." Zašklebil se Ben a v hlase bylo znát, že pokud by to záleželo jen na něm, neměl by problém se opět vkrást do našeho domu.

„Pojďte dál." Pokynula jsem hlavou k brance a bylo slyšet cvaknutí zámku, doprovázené otevíráním branky. Oba sourozenci mě následovali, ale místo do domu jsem zamířila do kůlny.

„Jdeš si pro sekeru? My přece zvonili." Ben se nijak netajil tím, že není spokojen s mým směrem.

K odpovědi jsem se neměla a to ani po tom, co jsem nás všechny zavřela do malého prostoru tmavé boudy. Nemělo smysl jim říkat, že mají jít do rohu, proto jsem se rozhodla k praktické ukázce. Vešla jsem do rohu a tím jim zmizela z očí. Jen o pár sekund později se Tereza s Benem přemístili ke mně do výtahu a společně jsme sjeli dolů. Navzdory podivnosti celé situace byli oba zticha. Mlčeli a to do doby než se ocitli ve středové hale velikosti tělocvičny, ze které bylo vidět moře.

„Tohle se mi určitě zdá. Tohle nemůže být pravda." Tereza vyběhla na terasu, a smála se.

„Jak jsi to dokázala?" Ben se mě zeptal bez náznaku své klasické povýšenosti nebo arogance. Spíš to vypadlo, že se něčeho lekl. Že se lekl mě.

„Prostě jsem si to představila, máchla rukama a bylo to." Pokrčila jsem rameny a určitě jsem mu nechtěla říct, že bych byla schopna i větších věcí než jen vytvořit podzemní barák velikosti paláce.

„Tohle je důležité. Jak jsi to dokázala?" Ben decentně zvedl hlas a tím odvedl Terezinu pozornost od mého výtvoru zpět k nám. Hlasitý projev doprovodil i výhružným krokem směrem ke mně, ale já neustoupila ani o kousíček.

„Čím je to tak důležité?" vyhýbala jsem se odpovědi s maximální urputností.

„A to je zase moje parketa." Tereza k nám přiskočila a postavila se mezi mě a svého bratra. „To je něco, co ti prozradím, když se od nás necháš učit naší kultuře. Takže jak ses rozhodla?" Stále mi připadalo, že jsem její nejlepší kamarádka, protože její projev citů ke mně tak vypadal.

„Pak mi dáte pokoj?" Povytáhla jsem jedno obočí.

„Pak řekneme tátovi, jestli jsi nebo nejsi nebezpečná pro naši komunitu." Ben zpozoroval moje zamračení a obratem dodal. „Ve zkratce, ano. Pak budeš mít pokoj." Nevěřila jsme mu.

„Nejdřív zřejmě začneme mojí částí dohody. Můžeme si někde sednout?" Tereza se rozhlédla kolem v okamžiku, kdy jsem vytvořila dveře vedoucí do salónku.

Prošli jsme do něj a ocitli se v místnosti s pohodlnými křesly a jednou zdí plnou knih. Knihovna to nebyla obsáhlá, ale já jsem knihy milovala.

Na stole veprostřed místnosti stál podnos s čerstvým čajem. Sedli jsme si do křesel a Ben vypadal udiveně, stejně tak jako jeho sestra.

„Teď je asi dobrá doba na vysvětlení, proč je tvoje odpověď na moji otázku tak důležitá." Ben koukl na svoji sestru, aby začala.

„Když jsme tě uviděli v tom kostele, nemohli jsme věřit vlastním očím a hned jsme věděli, že jsi něčím výjimečná. Ten kostel normální lidi nevidí, místo něj je tam pro ně malá, víceméně nepoužívaná, kaplička. Jde o paralelní existenci dvou objektů. Jsou na jednom místě, ale jen my dokážeme rozeznat obě varianty a vejít do obou realit. Ale to, co nemůžeme, je vytvoření takových objektů. Kostel, ve kterém jsme byli, je tisíce let starý. Po planetě je poměrně málo takových objektů. Byly tu vytvořeny těmi, kdo měl andělský gen v krvi ve větším množství, než máme my, několik generací vzdálení potomci. Proto nás vyvedlo z míry, že ty jsi toho byla schopna krátce po získání schopností."

Oba na mě koukali a zřejmě čekali velmi specifickou reakci, která zahrnovala otevřenou pusu, křik nebo obojí. Já seděla a čekala, jestli budou pokračovat. Nepokračovali.

Upila jsem proto čaj a uznala, že je vážně dobrý.

„Pecka, takže se mi povedlo něco, co se nezdařilo potomkům už nějaký ten pátek. Moje otázka je - Proč?"

Tereza se koukla na Bena se strachem v očích, ale nic neřekla a zakroutila hlavou na znak, že nevím. Všichni u stolu jsme ale věděli, že něco skrývají a já v tu chvíli byla více než připravená zjistit pravdu.

„Dobře, tak pokračuj, Terezo."

„Terry. Navíc v rodném listě mám napsáno Terezia. Tereza je méně formální, ale stejně tak nepoužitelná." Zakřenila se na mě a já se usmála. Rychle se vrátila k původnímu tématu.

„Začnu pro jistotu od podlahy."

„Bože." Ben si podepřel hlavu a dál na mě zíral. Terry na něj koukla tak-sakra-vypadni pohledem.

„Osmdesát procent znalostí, které víme o andělech, je díky našim velmi rozsáhlým knihovnám. Máme tam záznamy sahající do daleké minulosti, ale to nese i rizika, že mnoho informací splyne s mýty. Každopádně víme, že jsme potomci andělů. Jednou za tisíc let mají možnost sestoupit mezi lidi. Nevíme, kdy se tak stalo naposledy. A ani nevíme, jak vypadají a co můžou dělat. No a taky nevíme, jestli opravdu chodí v pravidelných intervalech na tuhle zem." Terry si začala tahat prsty na ruce nervozitou, protože poslední věty byly spíše neurčité spekulace. „Je tomu už nějaká doba, kdy zplodili své děti, napůl lidi a napůl anděly. První generace byla velmi silná a dokázala vybudovat základ naší komunity. Vytvořila zákony a založila místo, kde můžeme žít. Další generace byly slabší. Andělský geny ustupovaly těm lidským a předpokládá se, že máme v sobě asi deset procent andělské krve."

„Něco mi neříkáš." Sevřela jsem hrnek tak pevně, až jsem ho rozbila. Z dlaně mi tekla krev a bylo vidět pár kusů hrnku, které mi v dlani uvízly.

„To se hodí." Ben si přestal podpírat hlavu a napřímil se. „Mysli na svoji ruku a na to, jak se hojí."

„Prosím?" nic mě nebolelo, ale byla jsem více než překvapená.

„Udělej to." Terry to zašeptala a oba koukali na moji ruku s nedočkavostí a menší nervozitou. I já jsem stočila pohled k ruce a naplno se na ni soustředila, ale kýženého výsledku jsem se nedočkala.

Ben se ke mně z nějakého důvodu natáhl a chytil mě za zápěstí, aby si tak mohl moji ruku přitáhnout k sobě. Tělem mi projel blesk. Tento pocit byl asi milionkrát intenzivnější než šok v knihkupectví, kde jsem potkala Terry. Bylo to nepopsatelné a nárazem energie jsem byla natlačena do křesla. I Ben byl ode mě odražen a podle obličejové mimiky všech v místnosti jsem usoudila, že neví, co se stalo. I tak jsem se neubránila otázce. „Co to do prdele bylo?" Bolel mě každý sval, i kůže brněla.

„Soustřeď se na ruku." Zaskřehotala Terry.

Zamračila jsem se na ni, ale nakonec jsem poslechla. Rány se zacelily a z ruky mi odpadly jen kusy skla. Na dlani nebyla ani stopa po řezných ranách. Ani jizvička.

Všichni jsme mlčeli.

„Vy máte deset procent. Kolik jich mám já?"

Nikdo mi neodpověděl, ale měla jsem tu čest poznat Bena opravdu beze slov.

Od tohodne za mnou chodili každý den a Terry mi prozrazovala kusy skládačky,z které jsem si mohla poskládat obrázek o jejich komunitě. Ben ji vždydoprovázel a hodiny trávil pohledem na mě.