Potomci - Dcera

2. Kapitola - Vis maior

Vis maior - Vyšší moc.

Stála jsem veprostřed kostela a koukala na vysoký strop pokrytý malbou. Na Boha rozhodně nevěřím, ale prostředí kostela má v sobě tak zvláštní mystično, kterému nejsem schopna odolat.

Znovu jsem luskla prsty a objevila se malá zářící jiskra, jako bych právě škrtla zapalovačem. Neuhasla, nebo nespadla na zem. Prostě létala u prstů. Dotkla jsem se jimi oné zářivé jiskry a místo bolesti jsem ucítila pouze energii. Vytáhla jsem proto z kapsy papírek, který jsem přiložila k zářícímu seskupení síly a jak jsem očekávala, papírek vzplanul. Proč mi tato jiskra ohně nezpůsobila bolest, jsem netušila.

Soustředila jsem se na jiskru a vzala ji do dlaně. Myslela jsem na sílu v ní ukrytou a jiskřička se zvětšovala a měnila tvar podle toho, jak jsem si ji zrovna vybavovala v hlavě.

Moje okolí mě pohltilo. Kostel ozařoval jen oheň v mých rukou. Brnící energie, která mi prostupovala celým tělem, se tetelila blahem, že může jít na povrch a nabíjet mě takovou životní sílou, že jsem se v tu chvíli cítila nepřekonatelná.

Jiskra měla velikost míče. Fotbalového míče. A protože jsem duše hravá, začala jsem si driblovat a pohazovat s tímto klubkem horkého plazmatu. Poskakovala jsem uličkou uprostřed kostela, když jsem za sebou uslyšela vrznout dveře. Otočila jsem se čelem k nově příchozím a udivilo mě, že stojím tváří v tvář skupině lidí, z kterých poznávám holčinu z obchoďáku.

Nevšímala jsem si ani té holky, nebo muže v čele skupiny, protože můj pohled spadl na kluka, možná muže, stojícího vedle povědomé holky. Byl jedním slovem úchvatný. Je hodně lidí, o kterých se dá říct, že jsou krásní, ale tenhle byl vážně kus. Vysoký, dobře stavěný a s pohledem, kterým se mě snažil usmažit na uhel.

A právě ve chvíli, kdy mě jeho pohled probodl, se míč plazmatu rozplynul, nebo možná lépe řečeno, vpil se zpátky do mé ruky a proměnil se na příjemné brnění, kterého jsem teď byla plná.

„Dobrý den." Promluvil velmi silným a na první dojem vůdcovský hlasem muž stojící v čele tohoto pelotonu o šesti lidech.

„Dobrý den." Normálně bych ze sebe vypudila i omluvu, že se pohybuju na církevním majetku bez duchovního důvodu, ale cítila jsem, že oni mají stejný problém s lezením někam, kam nemají.

„Možná si říkáte, kdo jsme." Muž se mě zkusmo snažil dotlačit k položení otázek, které mi vířily hlavou.

„A možná si říkáte, jak jsme vás našli." Všichni jako jeden muž postoupili o několik kroků směrem ke mně. Počet kroků byl totožný s kroky, které jsem já udělala od nich. Nejzvláštnější bylo, že jsem se jich nebála. Na to, že jsem byla sama v kostele, tak jsem strach necítila. Koukala jsem na ně s neutrálním výrazem a podvědomě jsem odrážela každý pohled, který mi byl dáván.

„Nebojte se nás. Nechceme vám ublížit." Mluvil na mě jako na malé dítě a možná právě tohle bylo něco, co mě vyprovokovalo k odezvě.

„Stojíte v kostele a bráníte jediný východ z této budovy." Promluvila jsem vyrovnaně a nechtěla jsem si nechat vzít to jediné, čím jsem mohla bojovat – hrdost.

„Cítíte tady všechnu tu energii? Věřte nebo ne, pochází z vás." Muž na mě mluvil smířlivě a zřejmě se chtěl vyvarovat jakékoliv mé nepříjemné a hysterické reakci.

Nadechla jsem se a všechny moje smysly zaplavila ona energie, o které mluvil. To jsem však popřela. „Nevím, o čem to mluvíte. Energie tu určitě je. Tohle místo jí přímo přetéká."

Než mi mohl odpovědět, obešel ho ten dechberoucí kluk, který mě celou dobu propaloval pohledem.

„Co jsi to držela v ruce?" pohledem sklouznul ke končetině, do které se vpil ohnivý úkaz, vytvořený jen mými prsty.

„Baterku." Na místě bych se profackovala, protože blbější výmluvu jsem snad v životě neslyšela. V očích kluka přede mnou neprojelo tolik pobavení, jak spíš podráždění z mého lhaní.

Bez dalších řečí natáhl ruku dlaní vzhůru a udělal stejnou věc, jako já před několika minutami. U dlaně se mu začala tvořit hromada zářícího plazmatu. Tento útvar neznal zprvu hranic a rozpínal se do dechberoucích barev. Červená se prolínala s oranžovou a končila v žluté až možná bílé. Ve změti energie jsem rozpoznala rybu, která spadla na zem, ale ne omylem.

Ryba se pod dohledem svého pána chvilku plácala na podlaze a začala růst do podoby velkého plaza. S každým vývojovým stupněm zvíře překonávalo i určitou vzdálenost mým směrem. Z plaza se pomalu začínalo stávat zvíře více podobné savci. Toto stvoření pak začalo dostávat podobu opice, která se po určité vzdálenosti začala rovnat a připomínala mi jednoho opičáka ze zoo. Opičák stál na nohách a byl ode mě jen pár metrů, když začal dostávat lidské rysy a dokonce i kus hadru, který měl omotaný kolem boků. Metr ode mě se z opice stal člověk, který se náramně podobal svému pánovi. A na konci jsem se setkala na vzdálenosti jen pár centimetrů s oním krásným klukem tvořeným jen z ohně. Teplo, které jsem z něj cítila, nebylo nepříjemné. Více se podobalo brnění, které mě pronásledovalo už od onoho incidentu v knihkupectví.

Ohnivá postava popošla na únosné minimum a promluvila hlasem svého pána: „Právě jsi nemrkla v situaci, ve které by každý smrtelník utekl s křikem. Neuhnula jsi ani o píď před stvořením z ohně a chceš nám tvrdit, že nevíš, o čem to mluvíme?" Pak se proměnil na malé jiskřičky, které mi připomínaly ty z prskavek.

Neměla jsem co říct. Nevěděla jsem jak zareagovat. Naštěstí zasáhla dívka z knihkupectví.

„Co dokážeš ty?" promluvila na mě s něhou v hlase, jako bych byla malé dítě, které má ukázat výkres. Jako by jí mě bylo líto.

Kousla jsem se do rtu, protože se mi hlavou míhalo, kolik můžu ze svých schopností, které mě do teď děsily, ukázat. Koukala na mě banda cizích lidí, která vypadala jako sekta.

„Já vám to říkal. Tohle je zbytečný. Optická iluze. Snaha být zajímavá. Je další fanynkou z Bradavic a chce domů lítající koberec. Je to marný. Ona je marná. Nechápu, co sis myslela, Terezo." Kluk, který mi právě ukázal pyrotechnický úkaz první třídy, se obořil na známou dívku. Zdál se být naštvaný ze ztráty času.

Jeho negativní emoce ve mně vyvolaly řetězec myšlenek, který skončil rozhodnutím. Luskla jsem prsty.

Od prstů by odletěla blikavá jiskra, která padala k zemi, ale dřív, než se jí dotkla, zhasla.

„Je to ještě horší, než jsme si mysleli." Naštvaný kluk, který opět projevil zklamání, se otočil a chtěl vyjít z kostela, ale než se tak stalo, další člen jejich skupiny ho chytil za ruku. „Bene." Zašeptal do ticha s očima utřenýma na kostelní okno za mnou. To bylo místo, kam se upíraly pohledy všech a jediná já jsem věděla proč.