Potomci - Dcera

24. Kapitola - Non omnia possumus omnes

Non omnia possumus omnes – Ne všichni (z)můžeme všechno

„Naši pomoc?" podivil se Ben.

„Pravda. Její pomoc." Michael koukal na Bena, ale hlavou kývl na mě. Benovi tak smazal drzý škleb z obličeje.

„To vyjde nastejno." Odsekl můj Amicus.

„K věci." Přerušila jsem oba a koukala na Michaela, co z něj vyleze.

„Můj bratr se už dvacet let pohřešuje. Odešel na zem a už se nevrátil."

Promnula jsem si spánky, protože se o mě pokoušela migréna. „Od začátku, prosím."

„Jednou za sto let může každý anděl sestoupit na zem. A za každých tisíc let se může oddat ... ehm ... všem světským potřebám."

„Sexu a následnému plození potomků?" shrnul Ben řečnickou otázkou to, co se snažil vyklepat Michael z rukávu.

„Tyto dny si můžeme vybrat samostatně, nebo najednou, což dělá dohromady jedenáct dnů. Já i mí sourozenci těchto dnů využíváme, jak jen můžeme. Jde o to, že si vypůjčíme tělo smrtelníka a prožijeme den v jeho kůži."

„Tohle je tvůj jeden den?"zeptala jsem se.

„K tomu se dostanu." Odpověděl mi mezi řečí strýček. „Mé děti nedokázaly udělat velké rody. Každý rod nějak skončil. Jen z jednoho je perla nad perly. Ale tohle není o mě, že? Gabriel měl více štěstí. Bylo krátce po Kristu, když sestoupil na zem a zplodil potomka, který měl další a další a tak to šlo až do první velké války. Bratr dohlížel na životy všech jeho dětí, aniž by k nim sestoupil. Jeho volné dny se sčítaly." Na chvilku se odmlčel a stín mu přešel přes tvář. „Poslední jeho dítě vydechlo v zákopu během bitvy u Verdunu."

S Benem jsme viseli na každičkém jeho slově. Bylo vidět, že pro Michaela není lehké vyslovit ani písmeno.

„Od té doby se strašně zklamal. A nejvíc asi v sobě, že nedokázal ochránit svoje děti." Nadechl se a pokračoval ve vyprávění. „Před dvaceti lety se mi podařilo bratra přemluvit, aby sešel na zem. Nic víc a nic míň. Oba jsme si udělali den volno. Já jsem se potápěl u atolů a Gabriel někde lítal a dle všeho lítal společně s tvojí matkou. Po dvaceti hodinách jsme se sešli a on mi řekl, že se chce vrátit a naposledy se rozloučit. U nás doma nemáme tak úplně tělesnou schránku, takže na zemi si ji musíme vypůjčit. S bratrem jsme tohle pravidlo obešli a vzali si podobu našich nejstarších dětí. Proto tu můžeme být častěji. Gabriel se v nové podobě vrátil. Ale to už je jen můj odhad, protože od té doby jsem ho neviděl. A nikdo jiný."

„A jak zrovna já můžu pomoct?" zamyslela jsem se.

„Jsi jeho dcera. A vsadil bych cokoliv, že jsi silnější, než by i on kdy čekal. Váže vás k sobě pouto jako každý anděl se svým dítětem. Postupem generací slábne, jenže u vás je nejsilnější. Měla bys ho cítit, stejně jako on tebe."

„Je mi líto, ale žádného pouta si nejsem vědoma."

Ben si odkašlal, čímž si vysloužil ostrý pohled. „Takže Niky vám pomůže najít Gabriela a s čím pomůžete vy nám?"

„Pomůžu vám vypořádat se s nově získanými schopnostmi."

„Celkem to zvládáme." Sladce jsem se usmála a založila si ruce na hrudníku.

„Opravdu?" Michael napodobil moji pozici.

„Celkem." Ubrala jsem plyn.

„Takže víš, že během dneška můžeš čekat další nával energie. Stejně tak i víš, že je potřeba společné meditace, abyste posilovali pouto mezi vámi. A tak dále a tak dále."

„Tohle nám trošku uteklo." Málem jsem dala Benovi ránu.

„Nikolo, musíš najít svého otce. Je to velmi nutné. To, že se z potomků stala banda nemachrovaných hňupů, není hlavní problém. Gabriel musí být mezi námi, až dojde na nejhorší a já nejsem schopen ho najít. Mám jen strašně nepříjemný pocit, že se mu něco stalo."

Na chvilku se odmlčel a dal mi tak prostor, abych se zamyslela. „Pomůžu ti, ale nemám tušení jak."

„Začni s meditací. Soustřeď se na svoje pouta. Jedno s Gabrielem a druhé s Benem."

„Budu se snažit." Přikývla jsem.

„Děkuju." Michael se zvedl k odchodu. „Brzo se uvidíme." Šel k výtahu, ale ještě na terase se na nás otočil. „Bude to možná trošku bolet." Pak zmizel.

„Jak jako bolet?"

Odpovědi na Benovu otázku jsem se dočkala ještě té noci. Probudila jsem se s horečkou a bolestí celého těla. Byla jsem v agónii. Jediné, čeho jsem si všimla, byla jakási bariéra, která oddělovala můj křik od zbytku domu. Zbytek toho, co jsem viděla, byly jen halucinace. Byly to divné výjevy.

Seděla jsem na zemi v temné a vlhké kobce.

Bičovala mě banda lidí v čele s ženou.

Topila jsem se ve studni s koulí u nohy.

Někdo mě bodal do zad.

Krvácela jsem.

„Uklidni se." Z dálky na mě někdo promluvil.

Házela jsem se z jedné strany postele na druhou.

„Sakra, Nikolo. Uklidni se." Poznala jsem, že je to Ben. Bohužel jsem se na něj nemohla soustředit. Myslí jsem byla jinde, takže v mém pokoji bylo jen bolavé tělo.

Trvalo to pár minut, než se obě složky spojily. Na čele jsem ucítila mokrý hadr. Ben mi ho přikládal na čelo, zatímco mi šeptal do ucha slova uklidnění.

„Soustřeď se jen na můj hlas."

Pokývala jsem hlavou a zkusila se zklidnit.

„Správně."

Na čele jsem ucítila studený hadr. Vydechla jsem úlevou.

„Ty seš v pořádku?" zaskřehotala jsem.

„Neboj, taky mi je strašně. Ale nic mě nebolí."

Byla jsem ráda, že jsem byla jediná, kdo cítí tu bolest. Byla jsem ráda, že Ben taky netrpí.

„Nikolo, poslouchej mě. Vím, proč tě to tak bolí. Cítím, jak na sebe bereš i moji bolest. Mě následuje úleva a tebe pravý opak. Okamžitě to zastav." Poslední větu procedil mezi zuby.

Nebylo těžké vycítit onen přenos. Měl pravdu. Ale já jsem to nechtěla zvrátit. Měl strašné bolesti, když jsem ho zabíjela a víc si jich nezasloužil.

„Nikolo, okamžitě to zastav." Byl o něco hrubější než před tím. Chytil mě za rameno a stiskl. „Měj sakra rozum."

Zpomalila jsem dávku bolesti, která se přečerpávala z Bena do mě. Ben vedle mě zasyčel, když ucítil polovinu toho, co mu patřilo.

„Vím, že mi toho patří víc." Oba jsme věděli, že víc už toho nedostane. Zopakoval přiložení studeného hadru na čelo. Povzdechla jsem si úlevou.

„Jak jsi věděl, že je mi špatně?"

„Prožíváme změny. Opět. Takže dokážu cítit, jak ti je. Probudilo mě to. Vlastně jsem tu od chvíle, kdy to začalo. Jen jsi mě nedokázala vnímat. Udělal jsem i bariéru, aby nás nikdo nerušil. I to je má nová dovednost."

„Půjdeš teď domů?" Zeptala jsem se, když mi začalo být lépe.

„Jak chceš." Mluvil potichu a jemně. Bylo to, jako hlazení o duši.

Měla jsem velkou postel – bezmála letiště. Mlčky jsem se tedy posunula na posteli a udělala mu tak místo. „Sáhni na mě a zauzluju ti ruce za hlavou."

Ben si s pousmáním lehl vedle mě.

„Hoď mi na hlavu ten hadr, prosím." Usmála jsem se, když přesně podle požadavku přistál hadr na mé hlavě.

Usínala jsem s bolestí v celém těle, hadrem na hlavě a osudovým mužem po mém boku.