Potomci - Dcera

26. Kapitola - Abi in pace

Abi in pace - Odejdi v pokoji

„Zrůdo!" Benova matka se po mě okamžitě ohnala. Naštěstí Ben se přede mě přihnal rychlostí blesku a jal se mě bránit vlastním tělem.

„Dotkni se jí a já zapomenu, že jsi moje matka." Ben držel ruku své matky, která mi zřejmě chtěla jednu vrazit.

„Jak se jí můžeš zastávat po tom, co tě zabila?" zeptal se Bena jeho otec.

Já jsem celou dobu držela dědu za ruku. Nebránila jsem se, protože jsem věděla, že vina je jen a jen na mojí straně. Opravdu jsem ho zabila. Mají právo na mě být naštvaný.

„Je moje." Ben nic jiného neřekl. Stál připravený k čemukoliv v mé blízkosti a jeho aura zářila bojovnými odstíny všech barev. To jsem byla schopna cítit jen s minimem mé síly, o kterou jsem se dělila s dědou.

„Tys o tom věděla?" zloba hlavy rodiny se otočila na dceru.

„Ano, věděla. Vlastně jsem byla u toho. A taky jsem byla u toho, jak Niky Bena oživuje." Terry stála opřená o zeď v rohu místnosti.

„A nic jsi neřekla?"

„Ne. Ben nechtěl. Sama málem umřela, když ho přiváděla zpět mezi živé." Bylo vidět, že Terry vzpomíná na onu událost. Slzy jí naplnily oči.

Benův otec se rudý vzteky otočil mým směrem. „Vypadni."

Beze slova jsem pustila dědovu ruku, čímž se mu udělalo okamžitě opět špatně. Vstala jsem a šla ke dveřím, aniž bych se na někoho z nich koukla. Jenže s rukou na klice jsem se zarazila. Jsem přeci Dcera s mocí, která se hvězd dotýká. Po poznání, které do mě uhodilo do obličeje, jsem stáhla ruku z kliky a šla k volné posteli, která stála na druhém konci místnosti. Všichni na mě koukali v tichosti a to i ve chvíli, kdy jsem si lehla a přikryla se.

„Máte 24 hodin." Nečekala jsem na odpověď a příjemně jsem se zavrtala hlavou do polštáře a zavřela oči.

Šlo o instinkt. Všechnu bolest, která šla z dědy, jsem přečerpala do sebe. Chtěla jsem vykřiknout, ale jen jsem němě otevřela pusu, než jsem zřejmě omdlela. To byla moje poslední myšlenka.

Byla jsem sama ve vodě na širém moři. Neměla jsem sílu. Zalykala jsem se vodou. Nemohla jsem dýchat. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když jsem se naposledy ponořila, byla jsem ráda, že moje utrpení skončí.

Jenže to se nestalo. Probudila jsem se suchá a naprosto v pořádku v jakémsi salonku ve viktoriánském stylu. Seděla jsem v křesílku u konferenčního stolu, na jehož konci seděl v křesle stařičký knihovník.

„Co tu dělám?" zeptala jsem se, když jsem skončila s ohmatávání svého těla, jestli mi něco nechybí.

„Nebyl to jeden den. Byly to dva dny. Dala jsi mi dva dny, abych se rozloučil s rodinou. Nikdy ti to nezapomenu." Byl dojatý a opravdu vděčný.

„Nechápu to." Opravdu jsem byla zmatená. „Kde jsme?"

„Nevím. Poslední hodinu jsem cítil, že už to nezvládáš. Dal jsem všem poslední sbohem. Zavřel jsem oči a otevřel je tady. Minutu jsem čekal, než ses probrala. Nic víc nevím."

Jenže já jsem najednou měla jasno. Byl to pocit, jako když vejdete domů. Ucítíte atmosféru a známou vůni prostředí. Prostě domov. Věděla jsem, kde se nacházíme.

„Dlužím vaší rodině mnohé. To, co jsem udělala, už neodčiním. Bohužel."

„Dala jsi mi nekonečné dva dny s mou rodinou."

„Myslím, že vám dokážu dát více." Najednou se otevřely dveře a v nich stál strýček.

„Neteřinko!" otevřel náruč a přešel až k nám. Já jsem byla stále opřená v křesle, děda měl čelist překvapením až na zemi.

„Chci vám představit svého strýce, archanděla Michaela."

Děda se zvedl, podal Michaelovi ruku, ale neřekl ani slovo. Prostě jen klapal pusou na prázdno.

„Nikola se přimluvila, takže přeskočme všechny formality." Michael se usmál a v tu chvíli se opět otevřely dveře. Za nimi nebylo nic víc, než jen bílé světlo, ale děda ve dveřích viděl něco, co se mu velmi líbilo.

„Vaše žena už čeká." Michael musel dědu trošku popostrčit.

Benův praotec se vydal jako ve snech ke dveřím. Ještě na prahu se na mě otočil a se slzami v očích na mě kývl. Kývla jsem na něj nazpátek a sledovala, jak odešel do světla.

„Ty hloupá, hloupá holko." Strýc najednou ztratil tu příjemnou náladu.

Opřela jsem se pořádně do křesílka. „No to byl obrat, strýčku Míšo."

„Ty toho nenecháš? A nejsi náhodou drzá jako opice?" Sám se ale bránil smíchu.

„Vysvětlíš mi, co se to stalo?"

Sedl si naproti mně na místo, kde ještě před chvílí seděl děda. „Bolest starého muže na tebe bylo moc. Navíc si ji čerpala velmi dlouho. Propadla jsi do deliria. To, že se topíš, byla jen tvoje představa, aby si hlava odůvodnila tolik bolesti. Nezapomínej, že díky bratrově nepřítomnosti na tebe dávám pozor já. Když jsi opět skočila pod rozjetý vlak, abys tím udělal službu jiným, ihned jsem to věděl. Abych ukončil celé divadlo, posadil jsem vás sem oba ihned po tvém kolapsu. Přetrhl se přenos, který jsi poháněla, takže stařík zemřel. Tvoje tělo je stále na zemi, neboj."

„Takže můžu za svým tělem?"

„Ano, ale až si promluvíme."

Znuděně jsem vydechla. „Jen do toho."

„Jde o bratra."

„Já vím. Budu ho hledat. Jenže za pár dní mi začíná škola. Mamka už šílí a já vlastně taky. Budu den co den mezi potomky a musím dělat, že jsem jen člověk."

„Jde jen o cvik. Za chvilku to budeš ovládat jako cokoliv jiného, věř mi."

„Fajn." Zabručela jsem.

„Ten kluk bude za chvilku plakat."

„Prosím?"

„Tvůj kamarád sedí u postele, na které ležíš, a je poměrně nesvůj."

„Ben?"

„Samozřejmě že Ben." Michael se zašklebil. „Zdá se mi, že děláš cokoliv pro to, abys skončila co nejdřív pod drnem. Kvůli tomu klukovi jsi už několikrát prožila muka." Zvyšoval hlas a byl velmi podrážděný.

„Co ti vadí?"

„Ale no tak. Chápu, že cítíš vinu za jeho nenadálou smrt. Ale zachránila jsi ho. Je jako jura. Poslední noc, kterou si pamatuješ, jsi toho moc nenaspala, díky tomu, že jsi na svoje záda přiložila i jeho tíhu."

„Je to můj Amicus." Obhajovala jsem tak mé činy.

„Vážně? Tohle je argument, kterým se teď oháníš? Copak se všemu, co se vás týče, zběsile nebráníš?"

„Já se bráním té romantické stránce. Nikdo mi nebude diktovat, koho mám milovat."

„Jasně." Michael se zašklebil a já mu chtěla jednu vrazit. Vyskočila jsem na nohy a neskrývala svůj vztek nad jeho postojem k mému problému.

„Myslíš si, že jsem úplně pitomá? Že nevím, o co tu jde? Jen bych ti chtěla říct, že vím, co se tu děje!" teď už jsem řvala jako podebraná.

I Michael se zvedl. „Tak mi pověz, panenko, o co tu jde."

„Chovášse jako idiot, strýčku. Myslíš, že mi nepřišlo divné, že se kolem mě vyrojiloaž moc Michaelů? Benovi oči bych poznala všude. Dokonce bych i poznala, po komje zdědil. Má je po tobě. Máte stejné oči. Michaelovi jsou rodem, v němž mášprsty. Není to jen shoda jmen. To on je tvoje dítě. Snažíš se distancovat,protože se ztratil Gabriel, ale nejde to. Zabila jsem ti ho. Zabila jsem tvojedítě."