Potomci - Dcera

25. Kapitola - Status moriendi

Status moriendi – Stav blížící se smrti.

Během noci se hadr dostal z mého čela na zem. Jako opak pádu na zem bych označila to, co udělal Ben. Byl namáčknutý na moje záda a rukou si mě u sebe držel.

Cítila jsem se o poznání líp, ačkoliv v tu chvíli jsem věděla, že je to spíš zásluhou našeho pouta a jeho blízkosti. Stejně tak jsem si byla vědoma faktu, že i Ben se probouzí.

„Dobré ránko." Ruku zpátky nestáhl, ale zněl více než spokojeně.

„Ahoj." Sama jsem sklepla jeho pazouru z mého těla a hned jsem této ztráty litovala. „Jak se ti spalo?"

„Dobře. A tobě?" Druhou rukou si podepřel hlavu a koukal na mě se spokojeným úšklebkem.

Nechtěla jsem mu přiznat, že můj spánek se stal dobrým hlavně díky jeho přítomnosti, takže jsem jen zabručela a přesměrovala téma. „Proč to tentokrát tak bolelo?"

„Nevím, ale myslím, že odpovědi by mohl mít Michael."

„Ani mi ten včerejšek nepřipomínej. Něco tak divného jsem už dlouho nezažila." Lehla jsem si na záda a koukala do stropu.

„ Vlastně máš pravdu. Bylo to poprvé, co přede mnou seděl pravý archanděl." Stále na mě koukal. A díky novým schopnostem jsem věděla, že na mě chce sáhnout. Čekala jsem, jestli to udělá.

„To je všechno co na to řekneš?"

„No, jo. Věřil jsem, že existuješ ty. Tudíž jsem věřil v existenci archandělů. Bylo to jako potkat známou osobnost – čest, nervozita, obdiv. Ale tím to tak končí. Chápu, že pro tebe to byl asi šok."

„To jo. Poměrně velký."

Proč jsem v noci málem umřela bolestí, jsme zjistili záhy. Když jsem se ujistila, že jsme v baráku sami, udělala jsem nám snídani a pak jsme šli trénovat.

Změnami prošla nejen naše síla, ale i tělo. Během nočního pocení jsem spálila nějaké to kilo, a tuk asi převedla na svaly, jinak si nedokážu vysvětlit nové svalstvo a fyzickou sílu, kterou jsem disponovala. Nemůžu popřít i reflexy, které jsem měla tak ostré, že jsem byla jako šelma.

Takže náš trénink se okamžitě posunul na jinou úroveň. K tomu všemu se mezi nás pletly emoce Filia/Amicus. Trénovali jsme dlouhé hodiny a stále nepřicházela únava. Byli jsme jako stroje. Po dvojnásobném čase už jsme ale začali plést nohama a to byla i chvíle, kdy jsme naše emoce neudrželi. Obrana s útokem se spojili s poutem mezi námi. Nebo to bylo tím, že jsme oba byli zpocený a Ben odhodil tričko. Každopádně jsem si připadala jako v klipu P!nk k písničce Try. Teď nemyslím ty chvilky, kdy se k sobě v klipu lísali jako dva puberťáci, ale ty momenty, které byly surové a agresívní stejně tak jako žhavé. Protože slovy „agresivní", „sexy", „surové" a „žhavé" bych popsala to, co se mezi námi utvořilo. Bylo pozdě tomu nějak zabránit, takže mi nezbylo nic jiného, než se tomu oddat. A bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Najednou jsem viděla tu energii, která kmitala mezi námi. To pouto se plazilo kolem nás a nedávalo místo na pochybnosti.

Ben mě objímal tak pevně, že se dalo spíš uvažovat o škrcení a já jsem měla rty na jeho krku, když se místností začalo roznášet Benovo vyzvánění.

„Do prdele." Vydechl Ben, když ode mě odskočil směrem k onomu přístroji. Já jsem vydechla a sedla si na zem, protože jsem měla pocit, že mě nohy neunesou už ani o sekundu navíc.

„Tati ... Jo ... Budu tam hned." Položil mobil a otočil se na mě. Hned jsem věděla, že se stalo něco špatného, protože jeho aura ztmavla a zeslábla.

„Co se stalo?" zvedla jsem se.

„Děda je v nemocnici. Zkolaboval."

„Musíš za ním."

„Ano, ale ty jdeš se mnou. Chce tě vidět."

„Proč?"

„Já nevím. Ale trvá na tom."

Vytvořením elementu vody na dlani jsem ze sebe jakžtakž smyla pot. Ben udělal totéž. Oba jsme se pak oblékli a přenesli se do nemocnice. Musela jsem spoutat svoji energii, což bylo po jejím nárůstu poměrně složité.

Ben okamžitě věděl, kam má ve změti chodeb zabočit, což by se mohlo zdát nenormální, ale já věděla, že díky novým schopnostem mohl lehce vyhledat osoby blízké.

Svého cíle jsme nakonec dosáhli. Celá Benova rodina stála kolem jedné postele, na které ležel děda. V pokoji byl jako pacient sám, ačkoliv bylo v pokoji ještě jedno lůžko.

„Dědo." Vyhrkl Ben, když spatřil staříka na smrtelné posteli. Vypadal opravdu špatně.

„Zavřete dveře." Zašeptala ona osoba na lůžku.

Protože jsem byla dveřím nejblíže, nedělalo mi problém tak učinit. Zavřela jsem je a otočila se zpátky ke skupince, abych spatřila, že na mě všichni koukají.

„Pojďte blíž, prosím." Pokynul mi děda a já ho mlčky poslechla. Pamatovala jsem si ho jako svěžího muže, který běhal do schodů v knihovně jako chlapec. „Prosím, ukažte mi trošku své síly."

„Tati, je to nebezpečné." Napomenul ho jemně jeho syn. Bylo slyšet, že Benův otec je jen kousek od pláče.

Já jsem ale poslechla jedno z posledních přání pacienta. Sedla jsem si na židli vedle postele a vzala staříka za ruku. Stejně, jako jsem dokázala čerpat bolest z Bena, jsem dokázala vyčerpávat energii ze sebe a dávat ji jiným. Bylo to podobné oživování, které jsem prováděla na Benovi, ale přeci to nebylo stejné. Byl to zvláštní případ improvizace.

Takže když jsem držela jeho ruku, mohla jsem do něj vpustit všechnu sílu, kterou jsem v sobě zadržovala. Dědovi se najednou strašně ulevilo. Vrátila se mu barva do obličeje a celkově se najednou zlepšil.

„Je to pravda. Je to pravda." Zavzlykal muž přede mnou, protože mu vyhrkly slzy do očí.

„Ano. To asi ano." Řekla jsem taky dojatě.

„Filia. Nejmocnější z potomků. Už se ani nedivím, že dokážeš oživit mrtvé." Děda si druhou rukou otřel slzy a koukal na mě s úžasem.

„Jak oživit mrtvé?" podivil se Benův otec.

„Tati, pojď na chodbu." Ben vyvedl svého otce z pokoje a já věděla, že až se vrátí dovnitř, bude zle. I přes to jsem nepřestávala pumpovat sílu do žil starého muže. V hlavě se mi objevil obraz mrtvého Bena a udělalo se mi špatně. Během doby, kdy jsem byla myšlenkami mimo, si děda povídal s Terry o knihovně, kterou jí chce předat. Dávalo to smysl. Terry knihovnu milovala. Na rozdíl ode mě dávala na každé slovo pozor.

Jak se dalo čekat, pan Michael vletěl zpět do místnosti jako nezřízená střela. „Ty jsi zabila mého syna?"