Potomci - Dcera

17. Kapitola - Ut tensio, sic vis

Ut tensio, sic vis - Jaká síla, takové napětí

Jeden den jsem chtěla prožít v klidu a možná se trošku věnovat přípravám na ples. Sedla jsem si na gauč a zapnula televizi v naději, že všechny povinnosti sami zmizí.

„Jsem na tebe tak strašně pyšná." Mamka odkudsi přiběhla, vytáhla mě ze sedačky a zabalila do náruče.

„Co se stalo?" opět jsem nemohla dýchat.

„Tohle se stalo." Zamávala mi před nosem obálkou s razítkem školy, na kterou se chce dostat každý středoškolák. A právě tento dopis byl důvodem matčiny radosti a byl otevřený. „Nevěděla jsem, že sis podala přihlášku právě na Akademiu. A ještě s požadavkem na plné stipendium."

Nevěděla jsem co říct, takže jsem jen nepřesně zablekotala: „Jen těžko mě můžou přijmout."

„Ale zlatíčko, to se právě teď stalo. Jsem na tebe strašně pyšná. Vzali tě s plným stipendiem a dostaneš i místo na koleji." Opět mě vtáhla do náruče, odkud jsem jí vyškubla obálku z ruky.

Měla pravdu. Přišlo mi přijetí na nejprestižnější školu široko daleko. A mě nebude stát ani korunu. Na konci dopisu bylo razítko s podpisem rektora. Nebo spíše rektorky. Rektorky, která měla stejné příjmení jako Ben a jeho otec.

Stála jsem zmražená na místě a koukala jako tele na nová vrata na dopis v mé ruce.

„Ty nemáš radost?" Nemohla jsem zklamat mamčinu euforii. Prostě nemohla.

„Jsem štěstím bez sebe." Usmála jsem se na ni nuceně.

.

.

.

„Jak?" Druhý den jsem ostře vystartovala na Bena, když ke mně přišel na trénink.

Ten ihned věděl odkud vítr fouká, takže jsem ho nijak nezaskočila.

„Já ti říkal, že můžeš dostat příležitost studovat na nejlepších školách."

„Ale neřekl jsi, že mě tam dostaneš za každou cenu. Kdo jsi, abys za mě rozhodoval? Hlavně skáču radostí z toho, že mě na vysokou přijala tvoje matka!"

Během okamžiku jsem byla natlačena jeho tělem na zeď. Dost hrubě a velmi intimně.

„Já jsem Amicus a ty jsi Filia. Zvykej si na to, že budu tvůj druh, milenec a partner nejen v boji. Nastoupíš na stejnou školu jako já, Terry, Marty, Julia a Dav. Budeš mě mít stále na blízku." Naše nosy se téměř dotýkaly, ale já jsem se jeho plamennou řečí nenechala zastrašit.

„Svého partnera si vyberu sama." Každé slovo jsem vyslovila s maximálním důrazem a koukala při tom Benovi zpříma do očí.

„To se ještě uvidí." Ben se na mě koukal s arogantním úšklebkem, který jsem mu chtěla vymazat z obličeje něčím těžkým, například skříní.

Nakonec ode mě o krok ustoupil. Ale ani jeden jsme se nevzdali, to bylo jasné. Začali jsme s tréninkem a s každým pádem jsem cítila Benovu podrážděnost.

Následující dny probíhaly stejně. Dopoledne jsem se válela na zemi, odpoledne jsem si ošetřovala rány a modřiny a večer jsem poslouchala mamku, jak plánuje můj vysokoškolský život.

V kalendáři jsem si odškrtávala dny do plesu a po zádech mi běhal nepříjemný pocit.

Do plesu zbýval den, když jsem se s Benem sešla opět v mé skrýši.

Vlastně jsem ležela na pláži v teplákách a volném tričku, když mě zakryl jeho stín.

„Zítra tě vyzvednu v šest." Opět vynechal pozdrav, a já jsem neměla sílu ho na to nějak upozornit.

„Jdu tam s Martym." Mžourala jsem na něj, ale neměla jsem se ke vstávání.

„S partou se sejdeme až před budovou Rady, kde se ples koná. Až tě zítra vyzvednu, přeneseme se k nám domů." Ben si projel nervózně rukou vlasy.

„Proč?" zeptala jsem se a pobaveně se koukala, jak se Ben nemá k odpovědi.

„Mamka tě chce poznat." Ben koukal na svoje boty a vyhýbal se pohledu do mých očí. Navíc se mi zdálo, že decentně rudne.

„Proč by mě tvoje matka chtěla poznat?"

„Ví, že jsi Dcera. A také ví, že já jsem Amicus. Víš, mamka s tátou mají vážně úžasný vztah a i po letech se milují jako puberťáci. Očekávají, že já a ty budeme mít stejný, možná i lepší vztah než oni. Zkus jí vysvětlit složitost naší situace."

V tu chvíli by mi ho bylo líto, ale uvědomila jsem si, že se zítra budu muset postavit tváří v tvář potencionální tchýni.

„Budu připravená, ale nečekej, že padnu tvojí mámě kolem krku a budu jí říkat maminko."

Ben na mě nejdříve kouknul dost polekaně, ale záhy se začal smát tak bezstarostně, že to zvedlo náladu i mě.

„Neboj, to nikdo nečeká. Jen se bojím, že ti bude ukazovat fotky z mého dětství."

„S tím asi dokážu žít." Pak mi Ben pomohl na nohy a netrvalo dlouho, a opět jsem ležela na zemi, tentokrát zásluhou tréninku.

„Kdy se přestaneš válet po zemi a začneš bojovat?"

„Až naprší a uschne." Zněla jsem jako naštvané malé dítě a taky jsem se tak cítila.

„Jsi Dcera. Měla ses narodit jako ta největší bojovnice ze všech."

„Pokud si pamatuju, tou skříní jsem tě rozmetala na prach." Zašklebila jsem se na něj a očima ho našla jak sedí na zemi a opírá se o zeď. „A nemusíš mi opakovat, že jsem Dcera. Už mi to leze krkem."

Benova tvář ze změnila. Opadl jakýkoliv náznak úsměvu a vystřídal ho smutek. „Nemysli si, že já, Amicus, jsem to měl vždycky ohromně lehké. Lidé každý rok čekali, až tě najdu. I já sám jsem se honil za představou, že najdu Dceru ve skleněné rakvi hluboko v lese a předvedu ji před Radu s hrdostí. Jenže to se nekonalo. Rok co rok jsem musel poslouchat velká očekávání. A rok od roku to bylo horší a horší. Ihned po patnáctých narozeninách si všichni mysleli, že každá holka, která se objevil po mém boku je Dcera. Nemohl jsem se ani jedné dotknout, aniž by to nevěděla Rada a nedala ji ihned sledovat. Netrvalo dlouho a já jsem se začal schovávat ve stínu. Všechny vztahy mi byly nepřímo zakázaný. Čekalo mě jen věčné hledání té pravé." Během jeho řeči jsem si sedla vedle něj a opřela se také o zeď. Nevím, jestli si toho všiml, každopádně celou dobu koukal do země. „Už je to pár měsíců, co se ukazuje, že mezi potomky dochází k nesvárům. A nevíme, komu můžeme věřit. Proto se tě snažíme schovat. Seš klíčem ke všemu, na čem nám záleží a nesmí se stát, že tě někdo dostane nepřipravenou." Konečně stočil pohled mým směrem. „Je mi jedno, co se kde píše a co kdo říká. Já vím, že tě musím chránit, ať to stojí, co to stojí. Musím pro tebe být schopen obětovat život."

„To opravdu nemusíš." Přistihla jsem se jak šeptám.

„Já vím, že nemusím. Ale chci."

Pak už jsme seděli po boku toho druhého potichu. Bylo jasné, že pro Bena nebylo lehké vyslovit ani jedno slovo. Otevřel se mi dost na to, abych pochopila, že i pro něj není lehké nést tak velké břemeno a to i přes fakt, že je potomkem tělem i duší.

„Cením si toho, co pro mě děláš. Opravdu ano. Ale tohle si zapamatuj. Nesnáším, když za mě někdo rozhoduje. A nenechám nikoho, aby za mě rozhodoval. Ani tebe, tvoji matku, tvého otce, sestru nebo knížku z roku raz dva. Být Dcerou je pro mě šok. Nehledě na fakt, že před měsícem jsem na potomky ani ve snu nevěřila."