Potomci - Dcera

34. Kapitola - Qui dormit, non peccat

Qui dormit, non peccat - Kdo spí, nezlobí

Plán se zdařil.

Ben nás přenesl do mého bytu, kde jsem do něj napumpovala všechnu svoji energii, aby mohl pomoct dětem. Sama jsem z posledních sil poslala SMSku Martymu. Pak jsem padla do postele.

Ve spánku se mi zdálo o Benově příchodu, což se ukázalo jako reálné. Opravdu přišel a prospal se mnou celý den.

Vzbudili jsme se poměrně rozlámaný, ale ne tak mrtvý, jak bych čekala. Měla jsem na sobě šedivý oblek. Škrabošku jsem si asi sundala ve spánku. Venku byla tma.

„Zmeškala jsem školu." Zamumlala jsem s nakřáplým hlasem.

Ben se protáhl, čímž mě málem shodil z postele, ale na poslední chvíli mě chytil kolem pasu a přitáhl k sobě. „Já jsem taky jeden den promeškal. Ale něco mi říká, že se o to mamka postará." Byl ještě více rozespalý než já.

„Kdy jsi přišel?"

„Od tebe jsem se přenesl do knihovny. Než přijeli ostatní, rozvázal jsem děti a snažil se je nějak uklidnit. Pak jsem zmizel. Vyhnul jsem se otázkám. Doma jsem se převaloval asi dvě hodiny. Všechno mě bolelo a jel jsem z posledních sil, ale prostě jsem nedokázal zavřít oči. Usnul jsem až tady."

„Jak jsou na tom?" měla jsem zavřené oči, protože mě bolely. S Benem jsme si hráli na lžičky, kde já byla samozřejmě ta malá, a bylo mi bezvadně – nehledě na situaci.

„Děti? Jsou v šoku. Okamžitě je dali do péče specialistů. Ale jestli se ptáš na Radu, tak nic moc. Cítil jsem, že se ženou do knihovny jen kvůli tobě. A nakonec tam nenašli ani mě."

„Tohle bude ještě hodně špatné, co?"

„To si piš."

Nastala dlouhá tichá chvíle, během které jsem se snažila otevřít oči a jít se převléknout, ale tělo mě neposlouchalo.

„Bene?"

Ben pouze zabručel. Ale cítila jsem, že mě poslouchá.

„Kde jdou ty učitelky?"

Ben se napnul. „Já nevím."

A nevěděl to nikdo. Dlouhé měsíce.

Oba jsme pak usnuli. Ben odešel ráno do školy, a stejně tak i já. Na rozdíl ode mě nebyl Ben ve škole dlouho. Rada si ho zavolala na kobereček, z kterého přilítl brunátný vzteky.

„Jak to šlo?" zeptala jsem se s hlavou v knížce.

„Chtějí tě."

„Jak se předpokládalo..."

„Poslal jsem je ho hajzlu." Frustrovaně si projel prsty vlasy. „Oznámil jsem jim, že se objevíš sama, až budeš chtít. Nejsi vázaná Radou a už vůbec nejsi jejich pes, abys skákala na jejich písknutí. A tak to je i u mě. Řekl jsem jim, že si bereme dovolenou."

„Pěkný." Teď už jsem nekoukala do učebnice, nýbrž na Bena, s úsměvem na rtech. „Co ostatní?"

„Nikdo tě nezná." Uchechtl se. „Marty dokonce zkusil popřít fakt, že jsi tam byla."

„Má styl." Oba jsme se dali do smíchu.

Následující týdny byly plné napětí a zároveň klidu.

Celá naše parta odmítla mluvit s Radou, což bylo v neprospěch pana Michaela. Ben ale tvrdil, že mu to nevadí, prý se s Radou rád porve.

Terry začala spát v knihovně, protože toho měla až na hlavu. Potomci to ale viděli jako její poslání, takže se tomu nikdo nedivil. Ani její rodina, čemuž jsem se divila zase já.