Potomci - Dcera

14. Kapitola - Nomen omen

Nomen omen - Jméno je znamení (Výklad: jméno předurčuje svého držitele)

„Budu Vám vyprávět legendu starší, než jsem já sám, nebo moji prarodiče, nechť jim Gabriel žehná. Jde o příběh, který zná každý potomek už od kolébky. Říká se dětem jako pohádka na dobrou noc a povídají si o ní i chlapi v hospodě."

„Já jsem legendám nikdy moc nevěřila."

Děda na mě šokovaně kouknul a já věděla, že bych měla jen sedět na zadku a poslouchat tuhle pohádku s co největším zájmem.

„Ale něco mi říká, že tohle bych si měla poslechnout." S tímto už děda souhlasil více. Natáhl se po jedné knížce, kterou si dal na klín, ale oči zabořil do mě.

„Jsme jací jsme jen díky naší krvi. Tekutinu, která nám běhá po těle, sdílíme s anděly. Jsme potomci jen díky našim praotcům. Už staletí tu existujeme po celém světě a tvoříme centra. Tvoříme společenství, která se snaží bojovat proti zlu, které ohrožuje lidi a taky nás. Bohužel staletími naše generace ztrácí dominantu andělské krve. Andělství je slaběji zastoupeno v naší krvi a pro jsme slabší a slabší. Ačkoliv oproti lidem jsem stále někde jinde.

Dar možností a síly jsme dostali ve stejnou chvíli jako Knihu osudů. Právě v ní je psáno, že jednou potomky postihne krize, ze které nebude cesty ven. Vyvede nás z ní pouze Potomek." Knihovník mi podal knihu, kterou měl na klíně. „Někteří této knize propůjčili svůj život, jen aby ji přeložili a pochopili. Všimněte si malých písmen a velkého jen u tohoto slova." Musel mi ukazovat prstem, protože celá kniha byla napsaná jazykem, kterým neumím. „My, jako komunita lidí, jsme potomci s malým „p", a je tu jistý Potomek s velkým „P". Takže je to jedinec. A je to jedinec s nepřekonatelnou silou."

„V čem je výjimečný?" zeptala jsem se, ale děda mě neposlouchal. Pokračoval dál a já tušila, že mi odpoví až se mu to bude v příběhu hodit.

„Potomek nás vyvede z doby temna. Jen Potomek to může zvládnout, protože jen on bude přímým dítětem anděla. Ale nebude na to sám. Osud mu přisoudil Amico." Ani jsem se nemusela zašklebit, že nevím, co to znamená. Děda se dal do vysvětlování. „Amicus se překládá z latiny, ale nenech se zmást. Kniha je psaná jazykem mnohem starším než latina nebo hebrejština. Mnohem starším." Přikývla jsem a zaznamenala, že jsem byla v dědově vyprávění naprosto chycená. „Amicus je přítel, druh. A v Knize je Amicus popisován jako druhá polovina duše, jako chybějící díl Potomka. Amicus je pro Potomka přítel, druh, kamarád, milenec a celoživotní láska." Děda skončil a dal mi prostor na otázky nebo námitky.

„Zní to až neuvěřitelně." Přiznala jsem.

„To ano." Usmál se na mě děda, ale v očích měl ještě něco jiného.

„Kde je Potomek a jeho Amicus? Kdy přijde doba temna?" chtěla jsem odpovědi tak urputně, že jsem se téměř nakláněla přes stůl.

Děda se ale jen usmál a opřel se do židle. „Je to jen legenda a Vy jim nevěříte."

„Neříkal byste mi ji, kdyby na tom něco nebylo."

„Vážně?"

„Mám plný zuby her, který na mě zkouší váš vnuk a syn. Něco mi neříkají a já chci vědět, co." Začala jsme ztrácet kontrolu, protože se mi zdálo, že se jedná o mě beze mě.

„Chápu, ale zamyslete se sama, prosím. Bude možná stačit, když se oprostíte od předsudků. Zkusíte to?"

„Ano." Nadechla jsem se a narovnala na židli.

„Potomek má být nejsilnější z potomků a to nejen silou, ale i duchem. A stejně tak Amicus. I Amicus má přesahovat své okolí." Skončil a koukal se na mě s očekáváním. Bohužel já jsem jen pokrčila rameny.

„Temné časy přišly, Nikolo. Blíží se doba, kdy budou lidé, ale i potomci umírat. A já se ptám – Kdo je Amicus?"

„Já vás neznám. Nevím kdo je tak ..." došly mi slova. Praštilo mě poznání a děda to věděl.

„No povídejte." Pobídl mě.

„Ben říkal, že jeho otec nebyl tak silný, jak se předpokládalo a naopak Ben silou překypuje."

„Hezká i chytrá." Zamumlal si spíš pro sebe než ke mně. „Ano, Ben má v sobě více andělské krve, než jeho otec. A především má více andělské krve než všichni potomci. Poznali jsme to poprvé, když nám zmizel z jedné rodinné oslavy. Prostě se dokázal přenést sám. A z ničeho nic. Ostatní musíme po skupinách a jemu stačila sekunda naší nepozornosti. Byl silnější a všem nám došlo, že právě on je Amicus. Ale ne Potomek. A ví to každý."

„Takže teď se hledá jen Potomek."

„Ano. A pokud jste dávala pozor, tak už víte, kdo to asi je."

Mě nikdo nenapadal. Mračila jsem se, jak jsem přemýšlela, ale stále nic. Zavrtěla jsem hlavou.

Děda mi opět pomohl. „Amicus má být věrným přítelem a druhou částí duše Potomka. A můžu Vám říct, že můj vnuk do svého života hledá nějakou ženu.

Takže je to žena. Žena, která bude nepřekonatelná. Žena, která svoji silou ohromí každého stejně tak jako každého zachrání. Žena, která bude spojena s mým vnukem poutem pevným, jako nic jiného na světě. Žena, která povede potomky do války v době té největší krize. Žena, která je potomkem andělů. Dcera."

Koukala jsem na muže před sebou s očekáváním, přestože mě žádné jméno nenapadalo. „Kdo je Dcera?"

„Moje drahá. To ty jsi Filia. Dcera."