Potomci - Dcera

12. Kapitola - Ubi sementem feceris, ita mettes

Ubi sementem feceris, ita mettes - Jak zaseješ, tak sklidíš.

Druhý den jsem vstala jen kvůli tomu, že jsem nechtěla, aby mě Ben našel v pyžamu v posteli. Měla jsem náladu pod psa, nebo náladu na to zůstat v posteli. Každopádně to bylo něco, co jsem udělat nemohla, takže jsem na sebe natáhla tmavý kalhoty, triko a kardigan, nazula boty a čekala přesně v osm u dveří.

Ben zazvonil na náš zvonek minutu po osmé a já šla otevřít. Ben se opíral o branku a byl překvapený, že jsem vyšla tak rychle.

„Ahoj." Nepřetékala jsem nadšením, že ho vidím, ale jemu to bylo jedno.

„Ahoj, nečekal jsem, že pohotově vystřelíš z baráku sotva zazvoním. Těšila ses na mě?" Ušklíbl se na mě, ale v jeho obličeji jsem neviděla ani kapku negativní emoce.

„Ať už to máme za sebou." Koukla jsem se na něj připraveně.

Ben mě chytil za ruku, koukl zhluboka do očí, ačkoliv to asi nebylo v nutném postupu, a najednou jsme nestáli před naším domem, ale na chodbě jakési budovy kdesi v srdci potomků. Na chodbě byla lavička, na které už čekala Terry.

„Ahojky." Usmála se na mě a zvedla se, aby přešla k nám, ale než se tak stalo, zasekla se a zaměřila se na místo, kde mě Ben stále držel za ruku. V okamžiku, kdy si Ben všiml sestřina pohledu, moji ruku pustil a sklopil zrak, zatímco Terry povytáhla obočí. Po jejich tiché komunikaci se opět zaměřila na mě.

„Právě stojíme na jedné z chodeb velkého komplexu Ředitelství a Rady. A tady je kancelář ředitele." Ukázala na dveře, na nich bylo napsáno i jméno jejich otce.

„Táta tě už očekává. My na tebe budeme čekat tady." Ben na mě povzbudivě koukal a já se cítila o to víc nesvá. Otevřel mi dveře a pokynul mi dovnitř. Kývla jsem na něj zpátky a prošla dovnitř. Ocitla jsem se v místnosti stylizované do dřeva. Byla celá v teplých dřevěných odstínech a vyzařovala útulnost.

„Dobrý den, Nikolo." Benův otec Tom, seděl za stolem a koukal na mě s úsměvem, ve kterém jsem poznávala Terezu.

„Dobrý den." Polkla jsem a zavřela za sebou dveře.

„Prosím, osaďte se." Pokynul mi na židli před sebou.

Já jsem si poslušně sedla a bojovala s nervozitou. Protože jestli ví, že jsem mu zabila syna, jisto jistě po mě něco hodí. Třeba skříň.

„Tykejte mi, prosím." Pokusila jsem se taky o úsměv, ale ačkoliv jsem se neviděla, byla jsem si jistá, že to mělo do úsměvu dost daleko.

Pan Michael se na mě opět usmál a začal mluvit. „Moje děti vám asi řekli, že s vámi chci mluvit ohledně výcviku, kterým jste prošla."

„Ano." Přikývla jsem.

„Ředitelství a Rada je v jistém slova smyslu kontrolním úřadem pro potomky. Projednáváme i nové přírůstky, přestože jich je pomálu protože většina potomských rodin je zaevidována. Vy... tedy ty jsi naprosto jiný případ. A protože o tobě vím jen já, moje děti a jejich přátelé, rozhodli jsme se tě neevidovat a ponechat tě prozatím na vedlejší koleji. Ale ať se dostanu k věci - Tereza před Radou potvrdila, že tvoje znalosti o potomcích jsou na základní úrovni, takže navrhuje, abys dostala přístup do našich knihoven, abys mohla své znalosti rozvíjet. Já a Rada jsme souhlasili. Ben pro tebe má přístupové karty, které jsou na jeho jméno. Ty jsi jeho host a to z toho důvodu, abys nebyla nikde v našich počítačích.

Každopádně Ben zmínil, že jsi naprosto obranyschopná. To je velmi důležité. Taky řekl, že odmítáš kromě obrany jakýkoliv jiný krok, tedy útok. Proto se obává, že v případě boje, bys mohla být nepředvídatelná.

Oba se zmínili, že jsi projevila zájem se distancovat od potomků. Já jsem souhlasil, že pokud se od nás chceš držet dál, nebudeme ti bránit, ale nakonec Rada nabídla jiné a mnohem lepší řešení."

Zatajila jsem dech, protože se právě rozhodlo. A nikde jsem zatím neviděla skříň, kterou by po mě mohl hodit.

„Budeš pod dohledem jednoho z mých dětí. Bude tě dál učit, ale mnohem pomaleji a důkladněji. Bude na tebe dávat pozor a to do doby, dokud nebude mít sám jistotu, že jsi schopna obrany, útoku a úplnému porozumění naší věci."

Nevěřila jsem vlastním uším. Mohla jsem rozhodně dopadnout hůř. Ale stejně se mi nelíbilo, že jsem dostala dohled. „Takže Terry mi bude dělat chůvu?"

Pan Michael se na mě na okamžik koukl překvapeně, než mu došli moje slova. „Kdepak, Terry ne. To Ben. Nabídl se."

Tak za tohle mu určitě něco zlomím. Určitě to udělal naschvál, zmetek.

„Máš nějaké otázky?" zeptal se mě ředitel, zřejmě na mě viděl, že se mi něco nelíbí.

„Abych si to ujasnila – Právě jste mě tajně začlenili proti mé vůli do vaší komunity. Skoro nikdo o mně neví a tak to taky zůstane do doby neurčité. Pro mě napadá otázka – Proč mě tak tajíte?"

„Jsi případ, s kterým se normálně nepotýkáme. Je to pro všechny nové a určitě nechceme, abys pro nás byla riziko, stejně tak jako nechceme, abychom my byli riziko pro tebe. Rada probrala jen nového člena, ale tvojí osobu nikdo nezná."

„Rozumím." Nerozuměla jsem mu ani slovo, ale řekla jsem si, že na další otázky bude čas jindy, až se mi to všechno uleží v hlavě.

„Teď ti Ben předá všechny potřebné věci a s Terry půjdete do knihovny, a provedou tě tu." To byl zřejmě konec naší konverzace. Zvedla jsem se proto k odchodu, ale když jsem popadla kliku a chtěla se rozloučit, byla jsem ještě zastavena.

„Měla jsi pravdu. Tvoje existence v naší skupině je zatím tajná. Proto ti doporučuju, aby ses představovala jako Terezina blízká kamarádka a všechno mluvení nechala na mých dětech. Bude to pro všechny bezpečnější."

Přikývla jsem. „Nashledanou. Ráda jsem vás poznala."

„I já tebe."